Vikariát klatovský

Patřil původně do českobudějovické diecéze. V roce 1993 do plzeňské diecéze připadla severozápadní část s městem Klatovy a územím až po Hojsovu Stráž. V diecézi českobudějovické zůstala oblast od Železné Rudy přes Velhartice až po Horažďovice včetně Sušicka.

Velká část vikariátu je pohraničním územím, kde žili do konce 2. světové války později odsunutí německy mluvící obyvatelé. Mnohá místa nebyla nikdy dosídlena a jejich kostely byly strženy, například ve Svaté Kateřině či obci Červené Dřevo.

Na území vikariátu žije asi 55 000 obyvatel, k církvi římskokatolické se přihlásilo při sčítání v roce 2001 necelých 18 000 lidí (32 %), nedělních bohoslužeb se (dle sčítání v roce 2009) pravidelně účastní přibližně 800 věřících (1,45 %).

Seznam farností

Vikariát tvoří čtyři farnosti: Klatovy, Nýrsko, Plánice a Švihov.

Přirozený střed vikariátu tvoří dvacetitisícové Klatovy. Ve středověku jedno z nejbohatších měst státu se pyšní mnoha kostely. Hlavním je veliký gotický arciděkanský kostel Panny Marie, dokončený v 15. století. Náměstí krášlí barokní jezuitský kostel s bohatým vnitřním vybavením a obrazy od Karla Škréty. Třetí kostel sv. Vavřince býval dominikánský, ale od doby, kdy ho zrušil Josef II., neslouží církevním účelům. Klatovy jsou významným poutním místem díky milostnému obrazu Panny Marie Klatovské, který je umístěn v arciděkanském kostele. Dalším oblíbeným poutním místem je Nicov. Monumentální kostel byl postaven pro sochu Panny Marie a po staletí lákal mnoho věřících.

Také v klatovském vikariátu je po letech nesvobody značný dluh v údržbě církevních objektů. Opraveny byly kostely v Neurazech, Kydlinách, Bezděkově, Janovicích a Strážově. Podíleli se na nich kromě farníků a soukromých firem i Ministerstvo kultury, řezenská diecéze a rodáci. Ti stáli za opravami kostela v Uhlišti, Hamrech, Hojsově Stráži a Zelené Lhotě.

Opravují se i farní budovy, které slouží ke shromažďování věřících k modlitbě, k přednáškám i společnému posezení. Ve většině farností vikariátu se stále „něco děje“. Scházejí se tam různá společenství, od dětí v náboženství, přes skautské oddíly, mládež, dospělé až po seniory. Jsou to setkávání také mimo bohoslužby k duchovní formaci, vzdělávání, kultuře, ale i ke vzájemnému poznání a vytvoření společenství. Není tolik důležitý výčet těchto aktivit nebo počty účastníků či kroužků. Mnohem důležitější a zajímavější je například jednou zažít, jak mladí nebo staří čtou Boží slovo, rozjímají o něm, každodenně se snaží z něj žít. V řadě míst z různých příčin tyto aktivity dosud nevyrostly; důležité ale je, že ve vikariátu jsou. Síť může mít různě velká oka; pokud jsou uzly pospojovány, je to síť.

Už šest let po sobě se podařilo uspořádat na různých místech vikariátní den s bohatým programem pro děti, mládež a dospělé. Sjíždějí se sem věřící nejen z Klatovska, ale i z různých koutů plzeňské diecéze. Klatovská farnost pořádá v průběhu roku koncerty, zve divadla malých forem, pořádá přednášky, poutě a různé zájezdy s přesahem do vikariátu. Oblastní charita v Klatovech zajišťuje např. Charitní ošetřovatelskou službu, provozuje Dům pro matky s dětmi v tísni a Domov pokojného stáří Naší Paní v Klatovech.

Nicov

V Nicově stál kostel již ve 14. století a patřil bohatému cisterciáckému klášteru v Nepomuku. Již tehdy zde byla umístěna socha Panny Marie, která podle legendy měla být odpůrci mariánského kultu několikrát vhozena do ohně, ale vždy se sama zachránila. Proud poutníků k zázračné soše stále sílil, a proto Adolf Martinic v letech 1717 až 1726 nechal postavit podle projektu K. I. Dientzenhofera monumentální kostel. Socha Panny Marie na hlavním oltáři ze začátku 16. století je kopií, originál je umístěn v Umělecko historickém muzeu ve Vídni. Na poli u silnice na Plánici, asi 500 m od kostela, se nachází mariánská kaplička se studánkou s dobrou, mírně radioaktivní vodou.

Kostel Narození Panny Marie v Klatovech (arciděkanský)

Kostel se stal poutním místem díky milostnému obrazu Matky Boží, který je kopií obrazu krvácející Panny Marie z města Re v severní Itálii. Legenda praví, že původní obraz začal krvácet po zásahu kamenem, hozeným na obraz rozhněvaným karbaníkem v roce 1494. V roce 1650 jej přivezl Ital Bartoloměj Rizolti, který se v Klatovech usadil. V roce 1685 se obraz opět začal potit krví v domácnosti Ondřeje Hiršpergra. Po té byl přenesen do kostela a Hiršpergrův domek byl přestavěn na kostelík, který dodnes místní lidé nazývají „Chaloupkou“.