Vikariát Plzeň-sever

Větší část území vikariátu jsou bývalé Sudety. Po odsunu německy mluvícího obyvatelstva nebylo toto území nikdy úplně dosídleno. Z tohoto důvodu se jedná o území misijní, s ostrůvky obcí, kde se k bohoslužbám schází minimum věřících. K religiozním menšinám patří zbytky německé populace, volyňských Čechů a v posledním desetiletí přibyly skupinky Čechů z Rumunska. Jižní část vikariátu v blízkosti Plzně je více průmyslová, lidnatější a zároveň i sekularizovanější. To má svůj výraz i v tom, že v největších obcích Kaznějově a Třemošné nejsou ani kostely. V chudších částech vikariátu bylo více věřících, snad proto, že si lidé uvědomovali své kořeny a byli odolnější vůči tlakům ateistické propagandy.

Seznam farností

Vikariát nemá žádné přirozené centrum a navíc je z historického hlediska velmi různorodý. Na jedné straně jsou zde místa s dávnou křesťanskou minulostí – např. cicterciácký klášter v Plasích, Mariánská Týnice a Manětín, na druhé straně dnes největší město ve vikariátu jsou Nýřany se 6 000 obyvateli a ty byly ještě před 150 roky bezvýznamnou vesnicí. Po roce 1990 se venkov začal vylidňovat kvůli úbytku pracovních příležitostí. Vikariátu chybí jednoznačný střed, kolem kterého by se uskutečňovalo živé společenství, charitativní činnost či podobné aktivity. Je rozlehlý a řídce osídlený, na jeho území podle statistiky z roku 2001 žije 76 000 obyvatel, z nich se k církvi římskokatolické přihlásilo 11 250 občanů (14,8 %), nedělních bohoslužeb se pravidelně účastní 949 věřících (1,25 %).

Současný vikář bydlí v Manětíně; dalšími farnostmi jsou Dolní Bělá (www.dolnibela.farnost.cz), Dýšiná (farnost-dysina.wz.cz), Ledce, Jesenice (www.sweb.cz/farnost.jesenice), Kralovice, Lubenec, Město Touškov, Nýřany a Plasy (www.sweb.cz/farnispolecenstvi). Osm kněží je jistě málo na tak velký vikariát, a tak jim ochotně pomáhá řada laiků jak v pastorační oblasti (bohoslužby slova, výuka náboženství, práce s mládeží, vedení společenství apod.), tak v oblasti materiální (správa a opravy kostelů). Ve třech farnostech vikariátu pracuje také charita, její práce hranice farností překračuje.

Hlavními poutními místy ve vikariátu jsou Plasy (kostel Nanebevzetí Panny Marie) a Mariánská Týnice s kostelem Narození Panny Marie. V pěkném prostředí bývalého proboštství v Mariánské Týnici se pravidelně v době postní a adventní konají vikariátní kající bohoslužby.

Mezi nejvýznamnější památky vikariátu patří románský kostel v Potvorově, který je dosud umělecky nedoceněn. Bývalý cisteciácký klášter v Plasích byl po staletí nepochybně kulturním i ekonomickým srdcem regionu a jeho aktivity vtiskly ráz celé oblasti. Díky klášteru se široké okolí rozrostlo o řadu cisterciáckých kostelů a dvorů např. v Kozojedech, ve Všehrdech, nebo i v díle naprosto originální koncepce – v poutním místě Mariánská Týnice. Ale otisk Plas není jediný. Vzácné ozvěny renesance jsou k vidění na farním kostele v Kralovicích a barokní sloh se projevil v Manětíně, kde svým uměním výrazně přispěl Petr Brandl.

Nový Dvůr (www.novydvur.cz)

Klášter Matky Boží v Novém Dvoře se realizuje s využitím torza bývalého barokního dvoru kláštera v Teplé z poloviny 18. století. V druhé polovině 20. století byl zničen arogantní komunistickou mocí, která si nevážila člověka ani duchovních a materiálních hodnot jím stvořených. Znovuvzkříšení Nového Dvoru trapisty z Francie a Čech začalo záchranou a restaurováním západního křídla. Kostel, vysvěcený v roce 2003, je moderní stavbou inspirovanou prostotou románských cisterciáckých svatyň Francie. Dílo vzniklo ze spolupráce anglického architekta Johna Pawsona s českou projekční kanceláří architekta Jana Soukupa z Plzně.

Mariánská Týnice (www.marianskatynice.cz)

Poutní místo si obyvatelé širokého okolí oblíbili již ve středověku. Bouřlivým rozvojem prošla Mariánská Týnice koncem 17. století. V roce 1711 se začal stavět nový areál a v roce 1768 byl vysvěcen. Korunou proboštství je kostel Panny Marie, jehož kopule, která se zřítila v roce 1920, byla obnovena v roce 2000.

Proboštství se stavělo podle projektu Jana Blažeje Santiniho. Bohužel, Mariánské Týnici jako poutnímu místu tehdy zbývalo již jen pouhých 17 let. V roce 1785 zrušil Josef II. spolu s klášterem v Plasích i jeho proboštství. Během následujících let se projevila lidská bezradnost s velkolepými duchovními koncepcemi církevních staveb. Objevilo se mnoho nápadů, jak po zrušení proboštství využít, jeden horší než druhý. Chamtivost a lidská omezenost slavila triumfy. Výsledkem byl pád věží v 90. letech 19. století a následné zhroucení majestátní kopule v roce 1920. Vzkříšení bylo dílem lidí skromných a obětavých.