Archív "Stalo se"

Celkem: 80
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16]

Rozloučení s fr. Rosariem Antonínem Hýžou OP, homilie otce biskupa

Fr. Rosarius Antonín Hýža OP (Mons. Antonín Hýža), papežský prelát a penitenciář plzeňské diecéze, zemřel ve věku nedožitých 86 let 10.2.2010 v Plzni.
Od roku 1968 působil v duchovní správě u Panny Marie Růžencové na Jiráskově nám. v Plzni,
od roku 1993 byl rektorem kostela sv. Jana Nepomuckého (u redemptoristů) v Plzni.
Byl horlivým exercitátorem, oblíbeným a vyhledávaným zpovědníkem, obětavým
služebníkem nemocných a dlouholetým členem Interdiecézního církevního soudu
v Praze. Do řádu dominikánů vstoupil necelý měsíc před smrtí – byl starým knězem a mladým dominikánem. Nedávno byl provinční kapitulou pověřen modlitbou za povolání a bratry ve formaci.

Pohřební mše svatá byla sloužena biskupem Františkem Radkovským v sobotu 20. února 2010 ve farním kostele Panny Marie Růžencové na Jiráskově náměstí. Ostatky fr. Hýži byly uloženy na Ústředním hřbitově v Plzni.

Homilie biskupa Františka na pohřbu fr. Rosaria Antonína Hýži OP

Lidský život je Božím darem. O životě našeho milého Otce Antonína, bratra Rosaria to platí dvojnásob. Vím, že jste ho většinou znali velmi dobře, vždyť byl vaším pastýřem. Přesto mi dovolte, abych shrnul jeho život a aby přitom zazněly i jeho myšlenky a také vzpomínky některých z vás. Zkrátka, rád bych, aby dnes kázal Otec Antonín. Svým životem i svými slovy.
Narodil se 21. října 1924 v Brankách u Valašského Meziříčí. Již od mládí byl pilným ministrantem a kněží si velmi vážil a chtěl je mít jako svůj vzor. Stařičkého pana faráře napodoboval věrně a horlivě i s třesem jeho ruky při znamení kříže, takže dostal od maminky vyhubováno, protože se domnívala, že ho zesměšňuje. On však ho chtěl mít ve všem jako svůj vzor, protože chtěl mít za svůj vzor Pána Ježíše, kterého tento kněz zastupoval. O věrné následování Pána Ježíše Krista se pak věrně snažil až do konce svého života. V tom je tajemství celé jeho osobnosti.
Středoškolská studia absolvoval na Státním reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Sám vypráví: “ Byl jsem bystrý studentík. Bystrost je Boží dar, ale nese s sebou nebezpečí povrchnosti. Rychle jsem chápal, ale moje poznání bylo povrchní. Chodil jsem do první třídy gymnázia a nečekaně jsem dostal poštovní zásilku. Na adrese bylo studující. Přišel dominikánský časopis, měsíčník Na hlubinu. Studentská cena byla nepatrná, ale pro chudého studenta přece vysoká. 10 korun předplatné na celý ročník. Ihned jsem si ho předplatil. Zásluhou tohoto časopisu jsem začal v duchovním životě toužit po poznávání Boha. Bylo to počáteční nesmělé volání Boží ke kněžské službě.” Během druhé světové války byl při gymnazijním studiu totálně nasazen ve Zbrojovce Vsetín jako frézař. Maturoval v září 1945.
V roce 1946 byl přijat (pro křehké zdraví “na zkoušku”) v Olomouci do Arcibiskupského kněžského semináře a ke studiu teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Palackého univerzity. Tam na něho, právě tak jako na všechny bohoslovce, velice zapůsobil spirituál kněžského semináře, Mons. ThDr. Antonín Šuránek, se kterým se sblížil a navštěvoval ho často i později. V roce 1950 dochází k zavření kněžského semináře i fakulty. Většina bohoslovců je nucena nastoupit na vojenskou službu k pomocným technickým praporům (tzv. černým baronům). Antonín Hýža je toho pro své chatrné zdraví ušetřen a pracuje dvanáct let jako skladník v Moravskoslezských pletárnách ve Valašském Meziříčí.
Vstupuje do ilegální skupiny zvané Společenství, založené a vedené známým katolickým aktivistou Vladimírem Neuwirthem. Kněží, bohoslovci i laici se v něm snaží udělat vše pro to, aby si uchovali své poslání, vedli solidní duchovní život, studovali, překládali a připravovali se na své budoucí úkoly. Bylo to společenství ovlivněné hnutím známým jako “jocismus” Termín jocismus je odvozen z iniciál JOC - Jeunesse ouvrière chrétienne (Hnutí křesťanské dělnické mládeže). Hnutí vzniklo před válkou v Belgii, založil je abbé a pozdější kardinál Joseph Cardijn. Charakterizují jej dvě hesla. První: „osobnost se utváří plněním úkolů”, druhé: „vidět, soudit, jednat.“ Vidět prostředí bez iluzí, takové, jaké je; soudit, uvažovat, jak učinit prostředí, v němž žiji, sebe ovšem také, lepším; jednat - nezůstávat u snů a řečí. Jsem přesvědčen, že toto byla pro Antonína vynikající formace, jak jsme mohli z jeho života poznat. I přes vědomí, že jsou pod dozorem StB, se snaží zejména v letech 1955 - 60 o pravidelná setkávání na různých místech a předávají si studijní materiály. Jedním z míst častých setkávání je i byt Antonína Hýži ve Valašském Meziříčí. V roce 1961 začíná zatýkání. V prvních třech vlnách je zatčeno a odsouzeno k velkým trestům asi třicet členů Společenství, včetně Vladimíra Neuwirtha. Na Antonína Hýžu dochází 3. září 1962, kdy je zatčen a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct
měsíců. Byla to bolestná, přesto však velmi cenná “vězeňská univerzita”. Ve Valdicích, v blízkosti významných kněžských osobností Josefa Zvěřiny, Oty Mádra, františkána Jana Baptisty Bárty a dalších diecézních i řeholních kněží dozrává ve škole moudrosti kříže. Poslechněme si některé plody této jeho moudrosti: “Nevinně odsouzený na smrt žádá kolegu spoluvězně: `Jane, pomsti mě!` Na kom? Na soudci? Na katu? Na režimu? Pomsta patří Bohu a ta je plná slitování. Nikdo nepomstí obludný režim. Papež Jan Pavel II. mluvil o kultuře smrti. Ta vládne dnešním světem. Ale každý křesťan, dítě Boží, postaví proti ní kulturu života. Je nutno si uvědomit, že spravedlnost je ctnost, která nemá nic společného s pomstou. Definice spravedlnosti je ctnost, která dává každému, co mu náleží. Především Bohu: lásku úctu a poslušnost. Pak lidem: co největší a nejplnější účast na Boží lásce, na Boží dobrotě, na Božím bohatství.” Jindy píše:”Když se chceme oprostit od nejistot, obav, bázně, či dokonce strachu z dalšího života, když chceme ovládnout hrůzy z chmurné budoucnosti, máme na to spolehlivý recept. Celým srdcem, celou duší, všemi silami a celou vůlí vnímat lásku Boží, kterou nás Bůh skrze Svatého Ducha neustále zaplavuje. Tu lásku nelze jen pasivně přijímat. Ona sama vyžaduja naši odpověď. Odpovědí ke naprostá oddanost, naprostá vděčnost Bohu.”
V této vězeňské škole Boží lásky je formován tak, že je připraven přijmout kněžské svěcení. To mu tajně ve vězení uděluje 5. května, na první květnovou neděli v roce 1963 spoluvězeň – biskup Ján Chryzostom Korec, SJ, nynější kardinál a emeritní biskup nitranský. Zde se musím svěřit s určitou nejistotou. Otec Antonín ve svých zprávách pro Arcibiskupství pražské uvádí, že byl vysvěcen první květnovou neděli 1963, “asi 4. května”. Nahlédnutím do kalendáře se dá zjistit, že první neděle v květnu roku 1963 byla 5. května. Proto se může stát, že údaj dne svěcení se bude leckdy lišit. To však není tak důležité. Po propuštění z vězení dne 15. 3. 1964 pracuje tři a půl roku jako dělník v Moravských tiskařských závodech ve Valašském Meziříčí.
V roce 1967 nastupuje s podporou svého bývalého profesora, pražského biskupa Františka Tomáška do kněžského semináře a na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, aby tam dokončil svá kněžská studia a před režimem zlegalizoval své kněžství. Tam jsem ho poznal i já a všichni, kteří jsme v té době se připravovali v Litoměřickém semináři na kněžství. Přišla tam tehdy celá řada bohoslovců, kteří měli v 50. letech násilně přerušená studia, aby si je dokončili. Antonín (tehdy jsme ještě nevěděli, že je už vysvěcený) vypadal skoro nejstarší z nich. Chodil pomalým, šouravým krokem, jak jste ho všichni zažili i později zde v Plzni. Měl jsem k němu už tehdy velkou úctu, protože všichni slavní profesoři, kteří se na fakultě objevili, jako Zvěřina, Mádr a další, se s ním radostně zdravili, jako staří přátelé z vězení.
V roce 1968 nastupuje jako kaplan do farnosti sv. Bartoloměje v Plzni. Ta se pro něho stává na dalších více jak 42 let, tedy na druhou půli života, jeho novým domovem, místem jeho horlivého apoštolského působení a zároveň i místem hojného požehnání, které toto jeho působení s sebou přináší, tak jak jste to všichni zažili. On sám o této době píše: “Dospívání, zralost člověka, je záležitost velmi náročná a bolestná. V mém případě jsem dozrával v době vězení, ale po svém příchodu do Plzně jsem si nepřipadal úplně dospělý a vyzrálý. Byla přede mnou ještě léta bolestného dozrávání v kněžskou osobnost.”
V roce 1970 se stává kaplanem ve farnosti Panny Marie Růžencové v Plzni. Když v roce 1975 administrátor této farnosti P. Lukáš Mikulčík OP umírá, je P. Antonín ustanoven jeho nástupcem. Zde požehnaně působí osmnáct let. Kolem něho vyrůstá živá, mladá farnost. Důležité místo v jeho životě i působení zaujímají nemocní a staří lidé. Přináší jim útěchu a povzbuzení, učí je nést kříž a obětovat své bolesti a utrpení. Píše: ”Muži se stáváme jen tehdy, když všechno bolestné, zlé a těžké snášíme rádi s láskou ke svému Pánu a Mistru, Kristu Ježíši. Jakmile však to těžké a bolestné snášíme s pocitem křivdy, tím ukazujeme všem, že ještě nejsme zcela dospělí, že jsme ještě stále jako malicherné a rozmazlené děti. V našem srdci by měla převládnout radost, že můžeme pro svého Krista trpět.” Tyto oběti nemocných a trpících se pak stávají důležitou podporou pro jeho pastýřské působení. Vyrůstá ve vyhledávaného exercitátora mezi kněžími a po pádu totalitního režimu i mezi laiky. S příchodem náboženské svobody se možnosti jeho působení ještě více rozšiřují a v roce 1991 je jmenován vikářem plzeňského vikariátu.
Po mnoho let je také soudcem Interdiecézního církevního soudu v Praze. V roce 1992 se ze zdravotních důvodů vzdává funkce faráře, zůstává však vikářem. Brzy po vzniku Plzeňské diecéze začíná další etapa jeho působení. Je jmenován rektorem kostela sv. Jana Nepomuckého na Chodském náměstí, “u redemptoristů”, kde se stává neúnavným a vyhledávaným zpovědníkem. Proto je také jmenován diecézním penitenciářem, který je pro svoji službu vybaven mimořádnou mocí k řešení komplikovaných duchovních situací. Jako rektor tohoto kostela horlivě působí třináct let. Jeho oblíbenost mezi věřícími v Plzni vystihuje všeobecné pojmenování “náš milý Toníček”. Počet věřících okolo kostela sv. Jana Nepomuckého vzrůstá a stává se největším a nejživějším plzeňským společenstvím. V roce 1998 papež Jan Pavel II. jmenuje otce Antonína svým prelátem. Tento čestný titul současně znamená vysoké životní ohodnocení, otec Antonín ho přijímá s obvyklou pokorou.
S přibývajícím stářím však přichází další náročná životní etapa, znamenající bolestné zrání pro nebe. Síly ubývají, zákeřná cukrovka se projevuje stále víc. Proto je v roce 2006 uvolněn z funkce rektora kostela sv. Jana Nepomuckého a stává se zde výpomocným duchovním. Změnu pokorně přijímá a dál neúnavně působí, nakolik mu to jeho zdravotní stav a síly dovolují. Zdravotní stav se zhoršuje tak, že je mu na podzim roku 2008 amputována noha. Píše pro druhé i pro sebe: ”Bůh ve své dobrotě nás ve většině případů připravuje na návrat domů. Pozemský člověk má projít ne branou smrti, ale lépe řečeno branou života. U stárnoucích lidí (někdy i u lidí v plné životní síle) je tu jakési volání domů. Tím upozorněním, že Otec nás volá, je nemoc. Je to upozornění, že člověk by se měl pomalu připravovat na cestu. Je na nás, abychom uspořádali svůj život, pokoušeli se s láskou uvažovat o dobrotě a milosrdenství Božím, zcela se odevzdat do Boží vůle, zintenzívnit modlitby a život v Boží přítomnosti, přijmout svátost nemocných a přes bolesti klidně očekávat až Pán naše utrpení ukončí a zavolá nás domů.”
Je ubytován v charitním Domově sv. Alžběty a odkázán na obětavou pomoc druhých. Dostává se tak znovu do blízkosti kostela Panny Marie Růžencové a otců dominikánů. S nimi koncelebruje a působí zde jako zpovědník. Službu vykonává, nakolik mu to jeho zdravotní stav dovoluje.
Řeholní společenství, které zblízka zažívá, v něm probouzí touhu, aby završil svou životní duchovní pouť tím, že se zasvětí Bohu řeholními sliby jako syn sv. Dominika. Dne 18. ledna 2010 přijímá v kapli Hospice sv. Lazara, kam byl mezitím přestěhován, řeholní roucho, skládá do rukou provinciála fr. Benedikta Mohelníka OP věčné sliby a dostává řeholní jméno Rosarius.
Všemohoucí a dobrotivý Bůh na toto jeho zasvěcení odpovídá tak, že fr. Rosaria Antonína Hýžu OP přijímá 10. února 2010 navždy do své náruče.
To, co bylo právě řečeno, nebylo řečeno k oslavě otce Antonína. Tu by si on rozhodně nepřál. Určitě si však přeje, abychom ho následovali v horlivém úsilí o osobní svatost. A o to vás všechny prosím.

Tříkrálová sbírka v naší diecézi přinesla rekordní tři milióny korun

Letošní jubilejní 10. ročník Tříkrálové sbírky přinesl v plzeňské diecézi rekordní výtěžek. Celková suma poprvé překročila 3 milióny korun, necelých osm set skupinek tříkrálových koledníků vybralo 3 022 957 Kč.
Všem dárcům, koledníkům i organizátorům patří velký dík.
Více o Tříkrálové sbírce se dozvíte na www.dchp.cz

Tříkrálová sbírka byla zahájena a potrvá do čtvrtka 14. ledna

Jubilejní 10. ročník Tříkrálové sbírky byl v plzeňské diecézi zahájen 4. ledna biskupem Františkem Radkovským, ředitelem Diecézní charity Plzeň Jiřím Lodrem a náměstkem primátora Petrem Náhlíkem v mázhauzu plzeňské radnice. Už tradičně se poté mladí koledníci svezli společně s otcem biskupem koňským povozem kolem náměstí Republiky a shlédli živý betlém v katedrále sv. Bartoloměje.
Tříkrálové charitní koledníky je možné potkávat v ulicích českých a moravských měst a obcí až do 14.ledna. Pokud i u Vás zazvoní s prosbou o dar na pomoc lidem v nouzi, prosíme, neodmítejte tyto vyslance potřebných.Informace o využití výtěžku Tříkrálové sbírky najdete na www.dchp.cz.

Promluva biskupa Františka na předvánočním zasedání zastupitelstva města Plzně

Slovo na předvánočním zasedání zastupitelstva města Plzně, 10. 12. 2009

Vážený pane primátore, vážené zastupitelstvo města Plzně, vážení hosté!
Přede vším vám chci poděkovat za mimořádné vyznamenání, kterého se mi od vás, zastupitelů města, před nedávnem dostalo a kterého si velice vážím. Být čestným občanem města Plzně je nejen velká pocta a uznání, ale také velký závazek, pečovat o město, jeho rozvoj a jeho dobrou pověst.
Dovolte mi, abych využil tohoto času, který je mi už tradičně poskytnut, k vašemu povzbuzení. Koncem září tohoto roku, navštívil naši zemi, jak známo, papež Benedikt XVI. Vím, že téměř nikdo z vás neměl možnost být přítomen jeho setkání s představiteli politického a veřejného života ve Španělském sále Pražského hradu. Papež tam pronesl slova, která mohou i pro vás být užitečná. Mimo jiné řekl: Úkolem každé generace je, aby se od počátku snažila vytrvale hledat způsob správného uspořádání lidských věcí, aby se snažila pochopit správné užívání lidské svobody. (Moje poznámka: svoboda ovšem nemůže být libovůle bez odpovědnosti. Papež pokračuje:) Opravdová svoboda předpokládá hledání pravdy – skutečného dobra –, a tudíž nachází své naplnění právě v poznávání a konání toho, co je správné a spravedlivé. Jinými slovy: pravda je návodem ke svobodě a dobro je dokonalostí svobody...Vznešená odpovědnost za probouzení vnímavosti vůči pravdě a dobru spočívá na všech vedoucích osobách, ať už v náboženství, politice či kultuře, na každém veřejném činiteli způsobem mu vlastním. Společně se pak musíme zasazovat v boji za svobodu a za hledání pravdy: obojí je totiž buď navzájem spojováno, nebo společně bídně zaniká...
Pro křesťany má pravda jméno: Bůh. A dobro má tvář: Ježíš Kristus. Křesťanská víra, už od časů svatých Cyrila a Metoděje a prvních misionářů, skutečně sehrála rozhodující roli v utváření duchovního a kulturního dědictví této země. Obdobně ji musí sehrávat nyní i do budoucna. Velké bohatství duchovních a kulturních hodnot - přičemž duchovní hodnoty se vyjadřují v kulturních a naopak - nejen utvářelo identitu národa, ale také jí poskytovalo rámec potřebný k tomu, aby mohl v srdci Evropy zaujímat roli podporující její soudržnost. Po staletí bylo toto území místem setkávání různých národů, tradic a kultur. Tato země poznala, jak všichni víme, i bolestná období a nese jizvy tragických událostí, jež vzešly z nedorozumění, válek a pronásledování. Je však také pravda, že křesťanské kořeny pozoruhodně živily smysl pro odpuštění, usmíření a spolupráci, který umožnil lidu této země nalézt mír a který byl znamením nového začátku, nového sjednocení, obnovené naděje. Není to právě tento duch, jehož současná Evropa potřebuje?
Evropa je víc než jen světadílem. Je domovem! A svoboda nachází svůj nejhlubší význam v domově duchovním. S plným respektováním rozdílu mezi sférou politickou a náboženskou – díky němuž je vlastně zachována svoboda občanů vyjadřovat náboženské přesvědčení a podle něj žít – bych rád zdůraznil nenahraditelnou úlohu křesťanství při utváření svědomí všech generací a podněcování základního etického konsensu, platného pro každého člověka, který tento kontinent nazývá „domovem“! V tomto smyslu bych rád ocenil hlas těch, kteří se dnes v této zemi i v celé Evropě – zdvořile, ale s rozhodností – snaží uplatnit svoji víru ve veřejné sféře v naději, že společenská pravidla a normy budou formovány touhou žít podle pravdy, která každého člověka osvobozuje.
Věrnost lidu, kterému sloužíte a který zastupujete, vyžaduje věrnost pravdě, která je sama v sobě zárukou svobody a opravdového lidského rozvoje. Odvaha jasně vyřknout pravdu je vlastně službou všem členům společnosti tím, že osvětluje cestu lidského pokroku, poukazuje na etické a morální základy a dává záruku, že veřejný pořádek čerpá z pokladnice lidské moudrosti. Vnímavost k všeobecně platné pravdě by nikdy neměla být zastíněna partikularistickými zájmy, jakkoli důležitými, neboť to by vedlo jen k novým případům sociální fragmentace či diskriminace, o kterých tyto zájmové nebo lobbistické skupiny tvrdí, že je chtějí překonat. Aniž by to ohrožovalo toleranci rozdílů či kulturní pluralitu, činí hledání pravdy konsensus možným, udržuje veřejnou diskusi logickou, čestnou a průhlednou a zajišťuje jednotu, jaké by nějaké neurčité integrující pojmy nikdy nemohly dosáhnout....
„Veritas vincit“ - to je heslo, které nese vlajka presidenta České republiky. Nakonec pravda zvítězí, avšak nikoli násilím, nýbrž přesvědčením, hrdinským svědectvím mužů a žen pevných zásad. Pravda vítězí upřímným dialogem, který upřednostňuje požadavky obecného dobra a odhlíží od soukromého zájmu. Žízeň po pravdě, kráse a dobru, vložená Stvořitelem do každého člověka, má za úkol sjednotit lidstvo v hledání spravedlnosti, svobody a míru. Dějiny častokrát ukázaly, že pravda může být zrazena a zmanipulována ve službě falešných ideologií, útisku a nespravedlnosti. Cožpak nás výzvy, kterým lidstvo muselo čelit, nevybízejí, abychom se měli na pozoru před takovým nebezpečím? Vždyť nakonec co je více nelidské a zhoubné než cynismus, který by popíral velikost našeho hledání pravdy, a než relativismus, který přímo rozežírá hodnoty podpírající budování jednotného a bratrského světa? My naopak musíme znovu získat důvěru ve vznešenost a velikost lidského ducha pro jeho schopnost pochopit pravdu a musíme umožnit, aby nás tato důvěra vedla v trpělivé politické a diplomatické práci.
Vážené zastupitelstvo, kéž vás tato závažná slova člověka, který je “jednou z nejvýznamnějších intelektuálních a duchovních autorit současného světa” povzbudí k tomu, abyste viděli svou úlohu v tomto městě i v celé naší společnosti jako důležitou a odpovědnou službu pro její dobro. Ujišťuji vás, že vás doprovázím svými modlitbami, abyste tuto nelehkou úlohu dobře zvládali.
Vítám a se svými spolupracovníky podporuji vaši snahu o Plzeň - město kultury 2015. Naše město se svou bohatou historií i současností má co nabídnout. Věřím, že v nynějším přípravném období se nám podaří toto bohatství ještě rozmnožit. Bude to především k prospěchu celého města a jeho obyvatel, ale i k obohacení všech návštěvníků.
Za dva týdny budeme prožívat Vánoce. Kéž by se nám všem dařilo, dobře se na tyto krásné svátky připravit; především duchovně, abychom je mohli prožít v pohodě a harmonii zvláště se svými blízkými. Bůh vám, vašim rodinám a vašim drahým žehnej!

Mons. František Radkovský
biskup plzeňský

Biskup František Radkovský se stal čestným občanem města Plzně

Dekret o udělení čestného občanství města Plzně za vybudování a rozvoj diecéze převzal biskup František Radkovský z rukou primátora Pavla Rödla 17.listopadu v Měšťanské besedě při slavnostním shromáždění u příležitosti 20. výročí začátku sametové revoluce. Udělení čestného občanství plzeňskému biskupovi odměnil celý sál včetně členů Rady MP potleskem vestoje, primátor uvedl: "Pan biskup Radkovský je morální autorita v Plzni a nejen v Plzni a myslím si, že si zaslouží tohle ocenění, že bychom si vždy všichni měli pamatovat, že tady takový biskup byl, a měli bychom si ho vážit."
Biskup František pronesl následující řeč:

Vážený pane primátore, vážené zastupitelstvo, vážené shromáždění,

chci poděkovat za udělení tohoto mimořádného vyznamenání, kterého si velice vážím. Jeho význam podtrhuje i jubileum dvaceti let od “sametové revoluce”, které si dnes připomínáme a které nám dává příležitost k ohlédnutí se nazpět a k hodnocení. Chci říci, že tuto poctu přijímám ne jako soukromá osoba, ale jako biskup církve, která se tu mnohými způsoby a nakonec i v mé osobě snaží sloužit ku prospěchu tohoto města a jeho obyvatel.
Město Plzeň se stalo mým domovem od chvíle, kdy jsem převzal duchovní odpovědnost za diecézi, jejímž je středem. Tato duchovní odpovědnost je symbolizována biskupským prstenem, který biskup nenosí na ozdobu, ale je to jeho snubní prsten s diecézí, tedy i s jejím sídelním městem, v mém případě s městem Plzní.
Chtěl bych vám říci, že města Plzně a jeho obyvatel jsem si vždycky vážil; a nejen já. Pro nás katolíky - bratři a sestry nekatolíci mi, doufám, prominou - pro nás to byla “vždy věrná Plzeň”, rozumějte - věrná papeži a katolické církvi. O tom nakonec svědčí chrtice jako symbol věrnosti i dvě papežská vylepšení jejího znaku: papežské klíče a kříž se slovy, s nimiž se zjevil císaři Konstantinovi před bitvou u Milvijského mostu v roce 312, což si všichni pamatujeme z historie: “in hoc signo vinces - v tomto znamení zvítězíš”. A celý znak má jako ochránce anděla... V životě jsem neviděl městský znak více duchovní. Dovoluji si tvrdit, že genius loci nějakým způsobem odpovídá tomuto znaku i přes všechnu sekularizaci, kterou naše společnost, i ta plzeňská, prošla.
A to není vše. Město bylo silně ovlivněno a poznamenáno tou šťastnou okolností, že bylo osvobozeno na konci 2. světové války Američany. To jsme Plzeňanům v koutku duše záviděli - žil jsem na Českomoravské vysočině a v Praze. Nechci tím zlehčovat oběti rudoarmějců, ale tady šlo především o politický vliv s tím spojený. A ten se v Plzni projevil i při pověstném “prvním zvonění” 1. června 1953. Drželi jsme vám v té době palce... Vzpomínám i na oslavy osvobození americkou armádou, zvláště v posledních dvou desetiletích doby totality, kdy jsem je prožíval zblízka na chebsku a kdy Plzeňané vzpomínali vždy zvlášť intenzivně... V posledních dvaceti letech prošla Plzeň velkou proměnou a velmi zkrásněla, jak potvrzuje každý, kdo ji občas navštíví.
A před šestnácti lety, v době vzniku Plzeňské diecéze, jsem se stal za toto město duchovně spoluzodpovědným... Co to pro mne znamená? Když byl před několika lety významný francouzský křesťanský politik Jacques Delors předsedou Evropské komise, razil pro Evropu požadavek vyjádřený heslem “dát Evropě duši”. Chtěl tím vyjádřit, že má-li se sjednocená Evropa dál dobře a úspěšně rozvíjet, potřebuje zachovat a oživovat své duchovní, především křesťanské kořeny a hodnoty, jež jsou současně křesťanské a všeobecně lidské. Bohužel s jeho odchodem toto heslo a do značné míry i tato snaha ustoupily do pozadí; myslím, že ke škodě Evropy a jejích obyvatel. I já vidím svůj úkol podobně: “dát, respektive zachovat Plzni duši”. Jak?
Při sedmistém výročí města Plzně jsem napsal:
K tomu, aby společnost byla zdravá a prosperovala, nestačí, aby její členové byli odborně a řemeslně zdatní, aby to byli odvážní a vynalézaví podnikatelé, aby to byli lidé pilní a pracovití. Taková společnost může ještě hynout na sobectví a bezohlednost svých členů, může stárnout a vymírat proto, že mít děti je pro její konzumně zaměřené členy přítěží. Mohou v ní ti nejslabší, kteří nejsou s to odolat zdravé konkurenci, a to jsou především děti - i ty nenarozené - a rovněž staří a nemocní, beznadějně strádat a hynout. Je necitelná i k přírodě, která rovněž hyne. Je to proto, že křesťanství a duchovní hodnoty vůbec se pro takovou společnost staly něčím už překonaným, zastaralým, nepotřebným. Taková společnost zapomněla, že člověk ke svému životu potřebuje především obětavou, sloužící lásku. Tou se společnost individuí proměňuje ve společenství osob, propojených předivem dobrých vzájemných vztahů, jež jsou tím pravým bohatstvím, které všem přináší štěstí a uspokojení. Transcendentální rozměr pak, kterým člověk skrze víru v Boha přijímá smysl života, překračující rozměr jeho pozemské existence a činnosti, mu dává životní nadhled a pevné zakotvení, přinášející jistotu a pokoj, hodnoty, které k životu tolik potřebuje, ale jinde získat nemůže.
Toto tedy bylo a je obsahem mého snažení “dávat a obnovovat duši”, tedy duchovní rozměr a charakter tomuto městu a jejím obyvatelům. Vždy znovu a znovu hledám se svými spolupracovníky způsob, jak to provádět. Bohužel ne vždy dostatečně úspěšně. Jedna část tohoto snažení však funguje zcela bezchybně: prosím denně v modlitbách za toto město, jeho obyvatele i za ty, kdo mu slouží svojí odpovědnou správou i jakýmkoliv jiným způsobem. V tom nejsem sám, o to se snaží mnoho křesťanů v tomto městě. A jsem přesvědčen, že Bůh tyto prosby slyší a Plzni, nám drahému městu, hojně žehná.