Advent a Vánoce

Adventní zamyšlení Lucie Vavruškové

Publikováno
23. 12. 2020
Advent a Vánoce
Nemocniční kaplanka Lucie Vavrušková vzpomíná na loňský advent.

Doba adventní je pro mě velmi silným časem. Je pro mě vždy časem Božích zázraků. Každý advent přináší své kouzlo, radost a očekávání. Z druhé strany je ale také časem, kdy často mnohem více vnímám lidské utrpení. Bylo by asi bláhové si myslet, že mávnutím kouzelného proutku lidské trápení ustoupí do pozadí, a budeme prožívat jen idylku, klid a adventní pohodu. Tento čas milosti je totiž také časem, kdy máme zbavit prachu svou víru, sundat z očí šupiny a dívat se na svět Božím pohledem, abychom byli vnímavější k souběhu skutečností, jako je tajemství života a smrti, zrození a umírání, světla a temnoty, dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti, pokoje a nepokoje. A právě v tomto zvláštním setkávání milosti a hříchu, útěchy a utrpení, můžeme snadněji zahlédnout, jak přichází sám Bůh, aby nás obdaroval svou milostí, svým největším Darem. Očekávat zázrak, věřit v něj a prosit o něj podobně jako děti, které poprvé berou do ruky malé sněhové vločky, co padají z nebe, a tančí mezi nimi.

Teď vás na chvíli vezmu za ruku a pozvu do svých vzpomínek, na kratičkou cestu krajinou příběhu mého loňského adventu. Musím teď přiznat, že advent minulého roku byl asi tím nejkrásnějším a zároveň nejtěžším adventem mého života. Vyprávění začne v nemocnici, která je místem mé každodenní služby jako nemocniční kaplanky. Každý adventní týden minulého roku jsem mohla prožít se svými pacienty vlastně jako malé Vánoce. Někteří byli i v mém věku, a přesto už museli zápasit o každý den svého života, a tak nebylo vůbec jasné, zda se Vánoc vůbec dočkají. A právě proto bylo zřejmé, že Vánoce pro ně musí začít co nejdříve. Tak se stalo, že první takové Vánoce začaly v jednom z nemocničních pokojů už v prvním adventním týdnu. Venku byla už úplná tma. Nechyběl stromeček, dárek, koleda a zapálená svíčka. Asi to vypadalo dost bláznivě, ale my jsme věděli, že je to opravdová a velmi důležitá chvíle. Pak se stala strašná věc, stromeček chytil od svíčky a celý vzplanul. Byl to jen mžik, plameny, obrovský kouř, který se linul po pokoji, rychle jsem hasila hořící stromek. Když jsem ovšem zvedla své oči ke stropu, uviděla jsem požární hlásič a bylo mi jasné, že z hlediska všech těch předpisů je to můj konec. Jediné, co mě napadlo, bylo v duchu zavolat: „Bože, prosím, udělej vánoční zázrak!“ a otevřela jsem okno, aby se kouř co nejrychleji vyvětral. Celá situace se po půl hodině uklidnila a požární hlásič se opravdu jen zázrakem nespustil. Když vše dobře dopadlo, slyšela jsem jen tiché pošeptání: „Děkuju, to byly moje nejkrásnější Vánoce.“ 

Další dny se mezi přáteli pacienty roznesla zvěst o vánočním zázraku a neúprosná pozvání ke slavení Vánoc na sebe nenechala dlouho čekat. A tak jsme slavili Vánoce ještě několikrát každý týden v celém adventu. Poslední takové slavení Vánoc bylo těsně před Štědrým dnem a bylo zase trochu v jiném stylu. Iniciátorem se stal jeden z pacientů. A šlo o vánoční překvapení pro Václava, který zůstal sám po nedávné smrti své dcery. Slavili jsme na oddělní, ale dárek čekal v kufru auta na parkovišti před nemocnicí. Václav nevěřícně otevřel kufr auta, v němž byl prazvláštně zabalený dárek. Byl tam velký jutový pytel, ve kterém se něco hýbalo. Václav se zdráhal pytel rozvázat, ale když to přece jen udělal, vykouklo na něj malé, růžové selátko. Byl to vlastně dárek se vzkazem z Nebe od jeho dcery Janičky, která mu každý rok s velkou radostí kupovala nějaké živé zvíře, o které se pak mohl starat. A tak se radost a legrace něžným způsobem proplétaly s utrpením a smutkem. Ale to ještě nebyl konec tohoto zvláštně krásného adventu.

Každou adventní neděli mi totiž zazvonil v pozdním odpoledni telefon, ve kterém jsem se dozvěděla, že nám někdo vykradl naši Naslouchárnu, která v centru Plzně slouží lidem bez domova. Je to místo s možností osobní hygieny, setkávání u čaje i nad Biblí. Slaví se tam i mše, pro ty, kdo mají zájem, abychom společně zakusili, že každý lidský život je Božím tajemstvím. Každé vloupání znamenalo ohromnou spoušť, totální chaos beze smyslu, přeřezané kabely, vyházené věci ze skříní, ukradení toho, co šlo odnést. Celý týden jsme to vždy uklízeli a dávali do původního stavu, bylo to velmi vyčerpávající pro nás všechny. Poslední, čtvrtý telefon jsem ukončila s tím, že končím, že se vším praštím. Možná má Bůh jiné plány, možná to máme zabalit a dělat jiné věci, říkala jsem si.

Ale právě v tom nejhorším začalo být jasné, že úklid si vzali za své zvlášť Standa s Henrietou, kteří už několik let žili na ulici. Postupně se Standa s Henrietou osvědčili natolik, že se stali hlídači a prvními obyvateli Naslouchárny. V průběhu roku nám nabízeli stále větší pomoc a přebírali odpovědnost. Standa s Henrietou tak dnes otvírají dveře Naslouchárny pro ty, kteří žijí na ulici, téměř každý den. Příchozí návštěvníky vítají, znají je jménem, pomáhají jim vyprat věci, vydávají vyprané prádlo, přijímají čisté oblečení, vaří kávu a čaj a také polévku, pomáhají s hygienou. Dokonce se sami ujali organizace úklidu města pro lidi bez domova, aby mohli v těžké coronavirové době získat stravenku a hlavně se zase společně sejít u práce. Pozvali lidi z ulice, s sebou uvařili čaj a udělali svačiny. Je totiž opravdu znát, že si sami prošli hrůzou života na ulici, vědí moc dobře, co to je, ale také to, jaká je cesta ven. Dokážou vyslechnout a pochopit bídu druhých, ale jsou také odpovědní a vyžadují odpovědnost. Standa s Henrietou se tak vlastně díky adventním lupičům stali nedílnou součástí našeho týmu K srdci z.s, a nesmírně nás i naši činnost obohatili. Bez nich by Naslouchárna nebyla nikdy tak využitá, jako je dnes. A tak s určitým úsměvem dnes mohu říci: požehnaní „adventní lupiči“.

Ať už náš advent probíhá jakkoliv, věřme, že Bůh přichází, možná docela jinak, než jsme si naplánovali či vysnili, ale přichází svým způsobem i tam, kde bychom ho třeba vůbec neočekávali. Očekávejme jej bezprostředně, s důvěrou jako děti, které hledí s úžasem. Očekávejme jej, jako žena, která v porodních bolestech rodí nový život. Očekávejme jej, jako ti, kteří vědí, že již nemají na tomto světě moc času. A nebojme se modlit o vánoční zázrak pro náš život. A kdyby přeci jen přišel nějaký ten strach a pochybnost, věřme: Bůh sám nám pošle anděla, aby nám řekl: Neboj se!    

Lucie Vavrušková
je ředitelka a statutární zástupce zapsaného spolku K Srdci, z.s., zdravotní sestra, nemocniční kaplanka a pastorační asistentka při plzeňském biskupství.

(4. prosince 2020)

Související položky

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás