Bl. Hroznata

Bl. Hroznata, rytíř a řeholník žijící na přelomu 12. a 13. století v západních Čechách, je patronem plzeňské diecéze. Založil premonstrátský klášter v Teplé a klášter premonstrátek v Chotěšově. Zemřel jako mučedník vyhladověním ve vězení po tom, co odmítl vyjednávat se svými únosci. Jeho hrob je umístěn v kostele premonstrátského kláštera v Teplé. V září 2004 byl zahájen proces jeho svatořečení. Člověk, jehož slabosti ho dovedly až ke svatosti, je pro nás velkým nositelem naděje, ale především blízkým přímluvcem. Jeho památku a odkaz si připomínáme každý rok 14. července.

Zakladatel kláštera, osobnost a doba

Blahoslavený Hroznata z Ovence (dnešní Bubeneč v Praze), současnými historiky nazývaný Tepelský, patří mezi méně známé světce „českého nebe“, přestože byl zakladatelem dvou důležitých a slavných klášterů – Teplé a Chotěšova. Přispěla k tomu v prvé řadě skutečnost, že jeho kult byl pěstován v převážně německém jazykovém území Chebska, a byl tedy od hlavních trendů úcty ke známým českým zemským patronům (sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Ludmila, sv. Jan Nepomucký atd.) do značné míry izolován svou teritoriální svázaností. Obdobně omezený byl například kult svaté Zdislavy z Lemberka.

“Houževnatou trpělivostí ukazuje se všem, kdož ho poznali, podivuhodným a nezměnitelným.”
(Život bratra Hroznaty)

Připomeňme si jeho osobnost zkrácenou parafrází dochovaného rukopisu o jeho životě, zvaného Život bratra Hroznaty.

Urozený český šlechtic Hroznata, kterého biskup Jindřich Břetislav i král Přemysl Otakar I. v listinách nazývali svým přítelem, se po smrti manželky a jediného syna rozhodl změnit dosavadní způsob života. Jako pravý rytíř 12. století se vydal sloužit Bohu v křížové výpravě do Svaté země. U moře nedaleko Říma se však zalekl obtíží cesty, a proto v Římě požádal papeže Celestina III. o dispens od slibu účasti na křížovém tažení. Byl mu udělen s tím, že má na svých statcích založit premonstrátský klášter. Protože Hroznatův testament z března roku 1197, napsaný před odjezdem na křížovou výpravu, zmiňuje již založený klášter, týkala se tato změna zřejmě slibu už předchozího křížového tažení ze začátku 90. let. Za rok založení tepelské kanonie se také tradičně přijímá rok 1193. V rámci své druhé křížové výpravy vymohl Hroznata v létě 1197 v Římě u papeže Celestina III. pro své založení důležitá privilegia: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty a odpustky pro poutníky do tepelského kláštera. Byl to však jediný výsledek jeho druhé cesty k osvobození Božího hrobu, neboť tato křížová výprava se po smrti svého vůdce císaře Jindřicha VI. rozešla v Messině na Sicílii.Foto: Jiří StrašekPo návratu domů založil Hroznata někdy po roce 1200 další, tentokrát ženský klášter v Chotěšově, neboť u premonstrátů bylo zvykem zakládat ženské protějšky klášterů mužských, v němž našly útočiště i jeho sestry, ovdovělá Vojslava a Judita (Jitka). V té době se Hroznata znovu a naposledy vydal na cestu do Říma, kde z rukou papeže Inocence III. přijal řádové roucho premonstrátů.

Foto: Jiří StrašekDoma pak vstoupil do vlastního kláštera v Teplé a přijal funkci probošta, správce majetku obou svých fundací. Snad kvůli správě majetku, resp. výkonu tradičních zakladatelských práv, která do značné míry kolidovala s právem kanonickým, došlo k neshodám mezi ním a prvním opatem Janem. Hroznata, zachovávaje řeholní kázeň, opustil dokonce na určitý čas klášter, aby nepopuzoval opata a neporušil řeholní poslušnost, ale nakonec byl se ctí povolán zpět.

Dne 4. května 1217 přijal v Chotěšově po vážné nemoci a v předtuše blízké smrti svátosti. Krátce na to byl při vizitaci klášterního majetku v Hrozněntíně zajat nepřáteli: „ … z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům statků klášterních mužně bránil“ a ti ho „do Němec (Chebsko, pozn. aut.) zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili.“ Požadované výkupné za jeho vysvobození však klášter včas nesložil (podle legendy na Hroznatovu vlastní žádost), a tak spolubratři získali za výkupné už jen mrtvé tělo. Podle tradice zemřel Hroznata ve vězení na hradě Kynšperk (dnes Starý Hrozňatov) 14. července 1217. P. Kubín klade nejnověji jeho smrt na nedaleký hrad Hohenberg v Německu. Byl pohřben v klášterním kostele tepelského kláštera před hlavním oltářem (jak bylo u zakladatelů obvyklé) a záhy byly, podle legendy, u jeho hrobu zaznamenány první zázraky. Jeho sestra Vojslava, která zemřela o deset let později, byla obdobným způsobem pohřbena v chotěšovském klášterním kostele a její ostatky byly přeneseny po zrušení kláštera do bratrova hrobu v tepelském klášteře 8. července 1793. Přitom musel být alespoň částečně odkryt Hroznatův kamenný sarkofág, jak o tom svědčí dobový nákres v klášterních análech. Tato skutečnost dosud badatelům unikala.

Nakolik legendární Hroznatův život odpovídá realitě, lze jen obtížně posoudit, tato problematika je již po desetiletí předmětem historického zkoumání. Základní faktografie je však pravděpodobná. Jisté je, že mu již krátce po smrti byla v tepelském klášteře prokazována úcta jako světci. Na základě jejího prokazatelně dlouhodobého pěstování došlo k Hroznatově blahořečení.

O bl. Hroznatovi pojednává i jeden z dílů dokumentární série Světci a svědci České televize.

Jednou z příčin jeho slabšího vnímání českou společností je zostřování česko-německých vztahů koncem 19. století. A právě v této době, roku 1897, byl Hroznata blahořečen, tedy v prostředí národnostně převážně německého tepelského kláštera. V období vrcholících národnostních různic jaksi zanikla skutečnost, že se o jeho blahoslavení vedle německých konventuálů výrazně zasloužili právě sběrem historických podkladů dva čeští tepelští premonstráti, knihovník Filip Klimeš a převor Hugo Karlík, jak dokládají četné archivní prameny. Při vedení samotného beatifikačního procesu si pak velké zásluhy získal český jezuita, P. Jan Křtitel Votka.

Ke cti německého obyvatelstva na Chebsku je nutno podotknout, že v projevech úcty k českému světci nebralo jeho národnostní původ v úvahu. To také dokazuje většina německých autorů zabývajících se otázkou Hroznatovy osobnosti. Pokud se týče historického vývoje v názorech na Hroznatovu osobnost, musíme zde konstatovat několik vývojových period:

  1. Středověk s panegyrickou (oslavnou) legendou, do značné míry účelovou ve prospěch kláštera, což bylo ve své době obvyklé, například jako motivace pro návštěvu poutníků.
  2. Období pozdní renesance a baroka s dobově květnatým podáním parafrází gotické legendy.
  3. Období snah o beatifikaci (blahořečení) světce od roku 1638 do 1897, kdy od 18. století lze vidět protokritické přístupy s využitím diplomatického (listinného) materiálu a od poloviny 19. století pokusy o historicky kritický přístup.
  4. Od beatifikace až po rok 1945. První polovina 20. století kultu bl. Hroznaty příliš nepřála vlivem dvou světových válek a celospolečenského odklonu od tradičních náboženských hodnot. Přesto vzniklo několik závažnějších děl a statí, převážně však uměleckého či kompilativního charakteru. Z nich vyniká historicky kritická studie tepelského konventuála J. R. Langhammera.
  5. Po roce 1945 nastalo oživení Hroznatova kultu jeho ustanovením dne 8. září 1946 za mučedníka pro spravedlnost a patrona politických vězňů z období nacismu, a to zásluhou tehdejšího tepelského převora Heřmana Josefa Tyla. Na čtyři desetiletí však byl tento kult zatlačen do podzemí komunistickým režimem. Přesto se podařilo na historickém poli alespoň dílčím způsobem zpracovat Hroznatovu osobnost v rámci režimem povolených norem nebo byla neoficiálně popularizována vlastivědnými pracovníky, popř. v polooficiální rovině umělecké tvorby. Pozoruhodná je stálost zájmu o Hroznatu v kruzích exilových sudetských Němců. Teprve od roku 1990 se kult znovu legalizoval, opět zásluhou opata Tyla a obohatil se o tradici politických vězňů z období komunismu.

Obnovení svobodných poměrů roku 1989 znamenalo rovněž možnost nového přístupu k řešení historických otázek kolem blahoslaveného Hroznaty. To se projevilo podstatným uvedením Hroznaty do nejnovější historické syntézy tohoto období a vznikem diplomové práce a posléze doktorské disertace, jež prozatím nejpodrobněji kriticky zpracovávají problematiku Hroznatova dějinného působení. V nich jsou vytyčeny některé hypotézy, jimž nelze upřít reálnost. Je však třeba si přiznat, že odpovědné komplexní hodnocení Hroznatova života naráží na výpovědní skoupost jinak relativně bohaté pramenné základny. Zůstává zde tak nadále prostor pro mnohoznačnost výkladů z nejrůznějších pozic a ideových východisek. Za trvající desideratum je však nadále třeba považovat nedostatečné zhodnocení historických paralel Hroznatova založení v širších celoevropských i českomoravských řádových souvislostech. V tomto směru zůstalo jenom u naznačení.

S potěšením lze konstatovat, že stoleté jubileum Hroznatova blahořečení vyústilo v ustanovení tohoto světce patronem plzeňské diecéze a podnítilo vznik nových odborných prací.

 Autor textu:  PhDr. Milan Hlinomaz, Ph.D.

www.klastertepla.cz

Více o životě bl. Hroznaty a jeho historickém působní v západočekém regionu naleznete na stránkách promostrátského kláštera.

Lze si také prohlédnout on-line výstavu, která byla zpracována k jubilejnímu výročí 800 let od úmrtí bl. Hroznaty (r. 2017) a poutavým způsobem přibližuje skutečnosti ze života diecézního patrona a jeho odkaz pro dnešní dobu. Výstavu otevřete kliknutím ZDE.

Soubory ke stažení

velikost: 16 040 KB
Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás