Fr. Rosarius Antonín Hýža OP (Mons. Antonín Hýža), papežský prelát a penitenciář plzeňské diecéze, zemřel ve věku nedožitých 86 let 10.2.2010 v Plzni. Od roku 1968 působil v duchovní správě u Panny Marie Růžencové na Jiráskově nám. v Plzni, od roku 1993 byl rektorem kostela sv. Jana Nepomuckého (u redemptoristů) v Plzni. Byl horlivým exercitátorem, oblíbeným a vyhledávaným zpovědníkem, obětavým služebníkem nemocných a dlouholetým členem Interdiecézního církevního soudu v Praze. Do řádu dominikánů vstoupil necelý měsíc před smrtí – byl starým knězem a mladým dominikánem. Nedávno byl provinční kapitulou pověřen modlitbou za povolání a bratry ve formaci. Pohřební mše svatá byla sloužena biskupem Františkem Radkovským v sobotu 20. února 2010 ve farním kostele Panny Marie Růžencové na Jiráskově náměstí. Ostatky fr. Hýži byly uloženy na Ústředním hřbitově v Plzni. Homilie biskupa Františka na pohřbu fr. Rosaria Antonína Hy?ži OP Lidský život je Božím darem. O životě našeho milého Otce Antonína, bratra Rosaria to platí dvojnásob. Vím, že jste ho většinou znali velmi dobře, vždyť byl vaším pastýřem. Přesto mi dovolte, abych shrnul jeho život a aby přitom zazněly i jeho myšlenky a také vzpomínky některých z vás. Zkrátka, rád bych, aby dnes kázal Otec Antonín. Svým životem i svými slovy. Narodil se 21. října 1924 v Brankách u Valašského Meziříčí. Již od mládí byl pilným ministrantem a kněží si velmi vážil a chtěl je mít jako svůj vzor. Stařičkého pana faráře napodoboval věrně a horlivě i s třesem jeho ruky při znamení kříže, takže dostal od maminky vyhubováno, protože se domnívala, že ho zesměšňuje. On však ho chtěl mít ve všem jako svůj vzor, protože chtěl mít za svůj vzor Pána Ježíše, kterého tento kněz zastupoval. O věrné následování Pána Ježíše Krista se pak věrně snažil až do konce svého života. V tom je tajemství celé jeho osobnosti. Středoškolská studia absolvoval na Státním reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Sám vypráví: “ Byl jsem bystrý studentík. Bystrost je Boží dar, ale nese s sebou nebezpečí povrchnosti. Rychle jsem chápal, ale moje poznání bylo povrchní. Chodil jsem do první třídy gymnázia a nečekaně jsem dostal poštovní zásilku. Na adrese bylo studující. Přišel dominikánský časopis, měsíčník Na hlubinu. Studentská cena byla nepatrná, ale pro chudého studenta přece vysoká. 10 korun předplatné na celý ročník. Ihned jsem si ho předplatil. Zásluhou tohoto časopisu jsem začal v duchovním životě toužit po poznávání Boha. Bylo to počáteční nesmělé volání Boží ke kněžské službě.” Během druhé světové války byl při gymnazijním studiu totálně nasazen ve Zbrojovce Vsetín jako frézař. Maturoval v září 1945. V roce 1946 byl přijat (pro křehké zdraví “na zkoušku”) v Olomouci do Arcibiskupského kněžského semináře a ke studiu teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Palackého univerzity. Tam na něho, právě tak jako na všechny bohoslovce, velice zapůsobil spirituál kněžského semináře, Mons. ThDr. Antonín Šuránek, se kterým se sblížil a navštěvoval ho často i později. V roce 1950 dochází k zavření kněžského semináře i fakulty. Většina bohoslovců je nucena nastoupit na vojenskou službu k pomocny?m technicky?m praporům (tzv. černy?m baronům). Antonín Hy?ža je toho pro své chatrné zdraví ušetřen a pracuje dvanáct let jako skladník v Moravskoslezsky?ch pletárnách ve Valašském Meziříčí. Vstupuje do ilegální skupiny zvané Společenství, založené a vedené známy?m katolicky?m aktivistou Vladimírem Neuwirthem. Kněží, bohoslovci i laici se v něm snaží udělat vše pro to, aby si uchovali své poslání, vedli solidní duchovní život, studovali, překládali a připravovali se na své budoucí úkoly. Bylo to společenství ovlivněné hnutím známým jako “jocismus” Termín jocismus je odvozen z iniciál JOC - Jeunesse ouvri?re chrétienne (Hnutí křesťanské dělnické mládeže). Hnutí vzniklo před válkou v Belgii, založil je abbé a pozdější kardinál Joseph Cardijn. Charakterizují jej dvě hesla. První: „osobnost se utváří plněním úkolů”, druhé: „vidět, soudit, jednat.“ Vidět prostředí bez iluzí, takové, jaké je; soudit, uvažovat, jak učinit prostředí, v němž žiji, sebe ovšem také, lepším; jednat - nezůstávat u snů a řečí. Jsem přesvědčen, že toto byla pro Antonína vynikající formace, jak jsme mohli z jeho života poznat. I přes vědomí, že jsou pod dozorem StB, se snaží zejména v letech 1955 - 60 o pravidelná setkávání na různy?ch místech a předávají si studijní materiály. Jedním z míst častých setkávání je i byt Antonína Hy?ži ve Valašském Meziříčí. V roce 1961 začíná zaty?kání. V prvních třech vlnách je zatčeno a odsouzeno k velky?m trestům asi třicet členů Společenství, včetně Vladimíra Neuwirtha. Na Antonína Hy?žu dochází 3. září 1962, kdy je zatčen a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Byla to bolestná, přesto však velmi cenná “vězeňská univerzita”. Ve Valdicích, v blízkosti vy?znamny?ch kněžsky?ch osobností Josefa Zvěřiny, Oty Mádra, františkána Jana Baptisty Bárty a dalších diecézních i řeholních kněží dozrává ve škole moudrosti kříže. Poslechněme si některé plody této jeho moudrosti: “Nevinně odsouzený na smrt žádá kolegu spoluvězně: `Jane, pomsti mě!` Na kom? Na soudci? Na katu? Na režimu? Pomsta patří Bohu a ta je plná slitování. Nikdo nepomstí obludný režim. Papež Jan Pavel II. mluvil o kultuře smrti. Ta vládne dnešním světem. Ale každý křesťan, dítě Boží, postaví proti ní kulturu života. Je nutno si uvědomit, že spravedlnost je ctnost, která nemá nic společného s pomstou. Definice spravedlnosti je ctnost, která dává každému, co mu náleží. Především Bohu: lásku úctu a poslušnost. Pak lidem: co největší a nejplnější účast na Boží lásce, na Boží dobrotě, na Božím bohatství.” Jindy píše:”Když se chceme oprostit od nejistot, obav, bázně, či dokonce strachu z dalšího života, když chceme ovládnout hrůzy z chmurné budoucnosti, máme na to spolehlivý recept. Celým srdcem, celou duší, všemi silami a celou vůlí vnímat lásku Boží, kterou nás Bůh skrze Svatého Ducha neustále zaplavuje. Tu lásku nelze jen pasivně přijímat. Ona sama vyžaduja naši odpověď. Odpovědí ke naprostá oddanost, naprostá vděčnost Bohu.” V této vězeňské škole Boží lásky je formován tak, že je připraven přijmout kněžské svěcení. To mu tajně ve vězení uděluje 5. května, na první květnovou neděli v roce 1963 spoluvězeň – biskup Ján Chryzostom Korec, SJ, nynější kardinál a emeritní biskup nitranský. Zde se musím svěřit s určitou nejistotou. Otec Antonín ve svých zprávách pro Arcibiskupství pražské uvádí, že byl vysvěcen první květnovou neděli 1963, “asi 4. května”. Nahlédnutím do kalendáře se dá zjistit, že první neděle v květnu roku 1963 byla 5. května. Proto se může stát, že údaj dne svěcení se bude leckdy lišit. To však není tak důležité. Po propuštění z vězení dne 15. 3. 1964 pracuje tři a půl roku jako dělník v Moravsky?ch tiskařsky?ch závodech ve Valašském Meziříčí. V roce 1967 nastupuje s podporou svého by?valého profesora, pražského biskupa Františka Tomáška do kněžského semináře a na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, aby tam dokončil svá kněžská studia a před režimem zlegalizoval své kněžství. Tam jsem ho poznal i já a všichni, kteří jsme v té době se připravovali v Litoměřickém semináři na kněžství. Přišla tam tehdy celá řada bohoslovců, kteří měli v 50. letech násilně přerušená studia, aby si je dokončili. Antonín (tehdy jsme ještě nevěděli, že je už vysvěcený) vypadal skoro nejstarší z nich. Chodil pomalým, šouravým krokem, jak jste ho všichni zažili i později zde v Plzni. Měl jsem k němu už tehdy velkou úctu, protože všichni slavní profesoři, kteří se na fakultě objevili, jako Zvěřina, Mádr a další, se s ním radostně zdravili, jako staří přátelé z vězení. V roce 1968 nastupuje jako kaplan do farnosti sv. Bartoloměje v Plzni. Ta se pro něho stává na dalších více jak 42 let, tedy na druhou půli života, jeho novy?m domovem, místem jeho horlivého apoštolského působení a zároveň i místem hojného požehnání, které toto jeho působení s sebou přináší, tak jak jste to všichni zažili. On sám o této době píše: “Dospívání, zralost člověka, je záležitost velmi náročná a bolestná. V mém případě jsem dozrával v době vězení, ale po svém příchodu do Plzně jsem si nepřipadal úplně dospělý a vyzrálý. Byla přede mnou ještě léta bolestného dozrávání v kněžskou osobnost.” V roce 1970 se stává kaplanem ve farnosti Panny Marie Růžencové v Plzni. Když v roce 1975 administrátor této farnosti P. Lukáš Mikulčík OP umírá, je P. Antonín ustanoven jeho nástupcem. Zde požehnaně působí osmnáct let. Kolem něho vyrůstá živá, mladá farnost. Důležité místo v jeho životě i působení zaujímají nemocní a staří lidé. Přináší jim útěchu a povzbuzení, učí je nést kříž a obětovat své bolesti a utrpení. Píše: ”Muži se stáváme jen tehdy, když všechno bolestné, zlé a těžké snášíme rádi s láskou ke svému Pánu a Mistru, Kristu Ježíši. Jakmile však to těžké a bolestné snášíme s pocitem křivdy, tím ukazujeme všem, že ještě nejsme zcela dospělí, že jsme ještě stále jako malicherné a rozmazlené děti. V našem srdci by měla převládnout radost, že můžeme pro svého Krista trpět.” Tyto oběti nemocných a trpících se pak stávají důležitou podporou pro jeho pasty?řské působení. Vyrůstá ve vyhledávaného exercitátora mezi kněžími a po pádu totalitního režimu i mezi laiky. S příchodem náboženské svobody se možnosti jeho působení ještě více rozšiřují a v roce 1991 je jmenován vikářem plzeňského vikariátu. Po mnoho let je také soudcem Interdiecézního církevního soudu v Praze. V roce 1992 se ze zdravotních důvodů vzdává funkce faráře, zůstává však vikářem. Brzy po vzniku Plzeňské diecéze začíná další etapa jeho působení. Je jmenován rektorem kostela sv. Jana Nepomuckého na Chodském náměstí, “u redemptoristů”, kde se stává neúnavny?m a vyhledávany?m zpovědníkem. Proto je také jmenován diecézním penitenciářem, ktery? je pro svoji službu vybaven mimořádnou mocí k řešení komplikovany?ch duchovních situací. Jako rektor tohoto kostela horlivě působí třináct let. Jeho oblíbenost mezi věřícími v Plzni vystihuje všeobecné pojmenování “náš mily? Toníček”. Počet věřících okolo kostela sv. Jana Nepomuckého vzrůstá a stává se největším a nejživějším plzeňsky?m společenstvím. V roce 1998 papež Jan Pavel II. jmenuje otce Antonína svy?m prelátem. Tento čestny? titul současně znamená vysoké životní ohodnocení, otec Antonín ho přijímá s obvyklou pokorou. S přiby?vajícím stářím však přichází další náročná životní etapa, znamenající bolestné zrání pro nebe. Síly uby?vají, zákeřná cukrovka se projevuje stále víc. Proto je v roce 2006 uvolněn z funkce rektora kostela sv. Jana Nepomuckého a stává se zde vy?pomocny?m duchovním. Změnu pokorně přijímá a dál neúnavně působí, nakolik mu to jeho zdravotní stav a síly dovolují. Zdravotní stav se zhoršuje tak, že je mu na podzim roku 2008 amputována noha. Píše pro druhé i pro sebe: ”Bůh ve své dobrotě nás ve většině případů připravuje na návrat domů. Pozemský člověk má projít ne branou smrti, ale lépe řečeno branou života. U stárnoucích lidí (někdy i u lidí v plné životní síle) je tu jakési volání domů. Tím upozorněním, že Otec nás volá, je nemoc. Je to upozornění, že člověk by se měl pomalu připravovat na cestu. Je na nás, abychom uspořádali svůj život, pokoušeli se s láskou uvažovat o dobrotě a milosrdenství Božím, zcela se odevzdat do Boží vůle, zintenzívnit modlitby a život v Boží přítomnosti, přijmout svátost nemocných a přes bolesti klidně očekávat až Pán naše utrpení ukončí a zavolá nás domů.” Je ubytován v charitním Domově sv. Alžběty a odkázán na obětavou pomoc druhy?ch. Dostává se tak znovu do blízkosti kostela Panny Marie Růžencové a otců dominikánů. S nimi koncelebruje a působí zde jako zpovědník. Službu vykonává, nakolik mu to jeho zdravotní stav dovoluje. Řeholní společenství, které zblízka zažívá, v něm probouzí touhu, aby završil svou životní duchovní pouť tím, že se zasvětí Bohu řeholními sliby jako syn sv. Dominika. Dne 18. ledna 2010 přijímá v kapli Hospice sv. Lazara, kam byl mezitím přestěhován, řeholní roucho, skládá do rukou provinciála fr. Benedikta Mohelníka OP věčné sliby a dostává řeholní jméno Rosarius. Všemohoucí a dobrotivy? Bůh na toto jeho zasvěcení odpovídá tak, že fr. Rosaria Antonína Hy?žu OP přijímá 10. února 2010 navždy do své náruče. To, co bylo právě řečeno, nebylo řečeno k oslavě otce Antonína. Tu by si on rozhodně nepřál. Určitě si však přeje, abychom ho následovali v horlivém úsilí o osobní svatost. A o to vás všechny prosím.