Ve čtvrtek 16. dubna 2015 proběhla v DEPO 2015 jako součást programu projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 inspirativní konference a debata reflektující evropskou myšlenku a výzvy, které ovlivňují směřování současné evropské společnosti. Významnou konferenci Fórum Plzeň s podtitulem Kulturní vize, bohatství měst: mandát občanů v životě města připravila společnost Plzeň 2015 ve spolupráci s iniciativou A Soul for Europe.
Přinášíme úvodní slovo biskupa Františka Radkovského na této konferenci:
Evropa a její Duše
Je známo, že Evropa je nejen geografický, ale především kulturní fenomén. Je to víc jak dvoutisícileté dědictví kulturních a duchovních vlivů, které na Evropu a její obyvatele působily a formovaly je. Od antiky přes židovství a křesťanství, vliv islámu, vliv osvícenství a myšlenek Francouzské revoluce, přes rozvoj přírodních věd a techniky v minulých dvou staletích, přes dvě totalitní ideologie minulého století až po současný postmoderní liberalizmus.
Ne všechny vlivy byly přínosné a pozitivní, ale všechny přispěly k tomu, že se z Evropy stal víceméně kontinent spojený společnou historií, kulturou a tedy i identitou. Evropa byla v dějinách vzorem pro ostatní kontinenty a národy a ne vždy šťastně (často násilně a bez respektu k místním vyspělým kulturám) jim dávala příklad a impulzy k následování. Díky těmto společným kulturním kořenům, především křesťanským, se podařilo Otcům zakladatelům v polovině minulého století vytvořit v Západní Evropě společenství států a národů, které mělo sílu žít po desetiletí v míru, spolupráci, ve shodě, a to i uprostřed studené války a v ohrožení komunizmem. Po pádu komunizmu se k tomuto společenství s radostí a nadějemi připojily i státy a národy osvobozené z této totality. Velice pozitivně a svobodně přijaly i společnou evropskou kulturu a evropskou identitu, k nimž po staletí patřily a je spoluvytvářely.
Mezitím však od sedmdesátých let (přesněji po roce 1968, kterým v Západní Evropě začíná změna paradigmatu, formulujícího přístupy k hodnotám) začíná postupná kulturní změna, spočívající především v odklonu od tradičních židovsko-křesťanských hodnot a tím i ve změně životního stylu. Tento trend dostával stále výraznější podobu, takže v současnosti jsme ve zcela jiné Evropě.
Všichni dobře víme, že státy a jejich společenství se udržují ideály, na kterých vyrostly. Platí to i o Evropském společenství, které v polovině dvacátého století vyrostlo na křesťanských fundamentech. Nebyla totiž jiná síla, která by byla schopná Evropu, zvedající se tehdy z trosek Druhé světové války a zároveň touto tragedií poučenou, dát dohromady a vytvořit v ní nosné společenství, zaručující usmíření, pokoj a vzájemnou spolupráci. Navíc křesťanství bylo Evropanům nejbližší a nejvlastnější. Stalo se tedy jednotící silou Evropy, samozřejmě i vedle dalších vlivů, zvláště ekonomických, a také s přispěním vnějšího politického tlaku, vyvíjeného komunistickým impériem Střední a Východní Evropy pod vedením Sovětského svazu.
Tak jak se v Evropě ztrácela síla živého a žitého křesťanství, mělo to velký vliv na jednotící sílu Evropy. Proto velké osobnosti Evropské unie, jako předsedové Evropské komise Jacques Delors a Romano Prodi a jistě i další, například tehdejší předseda Rady Evropských biskupských konferencí (CCEE) pražský arcibiskup kardinál Vlk, rozbíhají snahu o oživení židovsko-křesťanských hodnot pod sloganem “dát, nebo navrátit Evropě Duši”. Proto jsme ostatně také zde. Jistě je toto snažení velmi důležité a stále aktuální. Nakolik bude úspěšné, ukáže budoucnost.
Důležitost návratu k židovsko-křesťanským kořenům Evropy je velmi důležitá. Bylo by to na samostatnou přednášku. Přesto aspoň několik myšlenek. Především jednotící silou Evropského společenství už není solidarita jednotlivých zemí, protože ji stále víc překrývá kolektivní sobectví, ve kterém každý stát či skupina občanů vidí především svoje výhody až tak, že jsou snahy o oslabení jednoty Evropského společenství, nebo i vystoupení z něho. Tyto snahy známe i zde, v naší zemi. To, co tedy dnes drží Evropské společenství pohromadě, je především množství často složitých a komplikovaných zákonů a předpisů a to je žalostně málo a nemá to naději na přežití. Je tedy nutné hledat jiný společný zájem, který by všechny spojoval.
Občané Evropské unie tím, že se zřekli židovsko-křesťanských kořenů, ztratili vlastní identitu. Podporují špatně pochopenou snahu o otevřenost dalším kulturám ve formě multikulturalizmu. Sami nemají nic a dávají prostor druhým, čehož především muslimové účinně využívají. Mají identitu na rozdíl od nás velmi výraznou a ve shodě s ní logicky pro ni hledají co největší prostor. Správný multikulturalizmus by měl mít svoji vlastní kulturu a identitu a s tímto vědomím přistupovat k ostatním se snahou respektovat jejich identitu a kulturu a totéž od nich požadovat pro sebe.
Paradigmatický trend, započatý po roce 1968, vedl ke stále větší snaze o život v blahobytu, bez velkých morálních nároků. Výsledkem dnes je, že manželství a rodina, jež jsou bezpečným a perspektivním základem každé společnosti, jsou dnes v Evropě, navíc za přispění nemožných ideologií (např. genderové teorie) a politických tlaků totálně v krizi. Výsledkem je, že Evropa vymírá a vymře, protože demografické zákony jsou neúprosné a reprodukční koeficienty téměř v celé Evropě beznadějně nízké. Muselo by nutně co nejdřív dojít k obnově početných rodin, což se asi nedá očekávat. Jaká je tedy budoucnost Evropského kontinentu? Islamská? Pravděpodobně.
Oč se tedy máme snažit? Především je opravdu třeba podpořit snahu o obnovu Duše Evropy, o nové oživení křesťansko-židovské kultury, jejího ocenění a její inspirace pro život Evropanů. Co z toho plyne? Nejen že si budeme víc vážit všeho toho krásného, co křesťanství za staletí vytvořilo. To je důležité, ale nestačí to. Je třeba se také vrátit k inspiraci, ze které tato krása vyrostla a to jsou texty Bible, to je i základní kodex mezilidských vztahů, známý jako Desatero Božích přikázání, který člověku zaručuje právo na život, na majetek, dobré jméno, dobré manželství a rodinu. Na tom Evropa vyrostla, na tom vyrostla její úspěšnost.
Závěrem chci říci nadějný pohled. V naší zemi, která se stále ještě po duchovní stránce vzpamatovává z ateistické totality, se v posledních letech objevuje stále větší otevřenost po duchovních hodnotách a roste přesvědčení o jejich užitečnosti a potřebnosti pro šťastný život člověka. V tom jsme poněkud napřed před Západní Evropou. Pitirim Sorokin, rusko-americký sociolog kultury, tvrdil, že v obecně pojaté lidské kultuře probíhá během dějin pohyb od materiální orientace k duchovní a zpět, tedy jakési duchovní kyvadlo dějin. Je to logické, protože každá akce budí reakci a jistým způsobem to platí i zde. Když si vzpomeneme na kulturní orientaci posledních staletí, pak je to: gotika-renezance, baroko-osvícenství a platí to i dnes. Naše země, díky materialistickému ateizmu komunistického režimu je poněkud napřed před Západní Evropou, kde masívní vzdalování se křesťanství začalo o několik desetiletí později. Duchovní otevřenost v naší společnosti je tedy, jak věřím, nadějí pro Západní Evropu, že snahy o oživení Duše Evropy nejsou marné a zbytečné.
(Plzeň, 16.4.2015)
