Homilie a fotografie z diecézní pouti v Teplé 5. 9. 2015

Publikováno
12. 9. 2015

Milý spolubratře v biskupské službě, milý bratře opate, milí spolubratři v kněžské a jáhenské službě, milé řeholnice a řeholníci, milé sestry a bratři v Kristu, našem společném Pánu!

Scházíme se již s dlouhou tradicí, abychom se vzájemně povzbudili na naší společné cestě za Pánem. Po delší době oprav opět v krásném prostředí Tepelského kláštera, u hrobu patrona diecéze, který klášter před víc jak osmi staletími založil.

Dovolte mi, prosím, abych využil této příležitosti, kdy se s vámi v takovémto množství scházím naposled jako diecézní biskup, a řekl vám pár otcovských slov.

Když jsem měl před rokem 75 let, překvapili jste mě milou publikací “Františku, děkujeme…za vše, co jsme skrze Tebe dostali”. Teď je řada na mně, abych poděkoval já vám všem. Důvodů k poděkování je mnoho. Chci především poděkovat svým spolupracovníkům na biskupství, kteří se mnou nesli a nesou všechny ty radosti, starosti i bolesti diecéze, počínaje generálním a biskupskými vikáři a počítaje v to všechny zaměstnance biskupství, kteří pracují v Plzni i po celé diecézi a které nemohu všechny vyjmenovávat, protože by to trvalo dlouho a mnoho bych jich zapomněl. Určitě však nemohu vynechat kněze a jáhny. Milí bratři, co bych si bez Vás počal? Byl bych jako generál bez vojska. Vy jste prodloužené ruce, ústa i srdce biskupa k pomoci i k žehnání, k udělování svátostí i hlásání Božího slova a také k povzbuzování všech, kdo to potřebují. A to nemluvím o hmotných starostech s kostely a jejich opravami. Jsem vám vděčný za to, že jste vždy v naprosté většině stáli při mně a obětavě sloužili těm, kteří jsou vám svěřeni. Chci poděkovat řeholníkům a řeholnicím a také všem členům komunit a hnutí za velké služby v duchu jejich charizmat. Chci poděkovat charitě, jejímu vedení i všem jejím pracovnicím a pracovníkům za jejich obětavou službu lásky všem potřebným. Chci poděkovat našim oběma středním školám i naší školce, jejich vedení, profesorům a učitelům a všem studentům, kteří usilují o to, aby školy, zvláště gymnázium, měly vynikající úroveň. A konečně chci poděkovat vám všem, milí diecézáni, za vaše svědectví víry uprostřed světa sekularizovaného a dnes i hledajícího a otevřeného duchovním hodnotám. A musím poděkovat i těmto lidem otevřeným, hledajícím a sympatizujícím, kteří často byli a jsou velkou pomocí a také povzbuzením nám křesťanům i celé společnosti. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Pokud ano, pak ať tato slova díků vztáhne i na sebe.

Je ale jasné, že dík nás všech patří na prvním místě Pánu Bohu za vše dobré, co se za léta existence diecéze podařilo. Bez něho bychom nedokázali opravdu nic. Proto také toto dnešní velké díkůčinění, kterým i tato dnešní mše sv. je, ať platí jemu a je jeho oslavou.

Nestačí vám však jen poděkovat, ale je také třeba vás poprosit za odpuštění všeho nedobrého nebo i zlého, čím jsem se proti vám jako celku i jednotlivcům provinil. Jistě je toho za ta léta dost. A mnoho věcí mohlo být dál a mohlo být líp, kdyby v tom nepřekážela moje neschopnost, omezenost, pohodlnost, někdy neopatrnost nebo přílišná důvěřivost. A někdy malá ráznost v odpírání a napravování zlého. Což je sice, aspoň pro mne, nepříjemná, ale přesto důležitá povinnost pastýře. Uvědomuji si, že se z toho všeho budu zodpovídat před Božím soudem, a tak vás prosím o modlitbu, aby mi milosrdný Bůh odpustil.

Od pana apoštolského nuncia vím, že asi za měsíc bude jmenován můj nástupce a já se tak stanu emeritním plzeňským biskupem. Zřejmě povedu diecézi jako apoštolský administrátor až do nástupu nového biskupa, což může být někdy na přelomu roku. Musím vám říci, že nevím, kdo bude mým nástupcem, ale o to víc vás prosím, abyste se denně za jeho volbu i jeho budoucí působení modlili. Já to dělám už hodně měsíců. Po jeho uvedení do služby plzeňského biskupa se budu snažit mu nejprve pomoci v jeho počátečních krocích a potom po dohodě s ním bych rád sloužil v některé volné farnosti. To jsou tedy v hrubých rysech nejbližší měsíce, co se týče naší diecéze.

V tuto chvíli chci vzhledem k vám vyslovit velkou prosbu. Moc vás všechny prosím, abyste vytvářeli našemu novému biskupovi velkou jednotu. To znamená, abyste mu pozorně naslouchali a snažili se pochopit a plnit jeho vůli. Ovšem především se modlete za to, aby on na prvém místě hledal vůli Boží a aby se ji snažil uskutečňovat v osobním životě i v životě diecéze. Snažte se mu účinně a vytrvale v tom pomáhat. Týká se to na prvním místě všech kněží a jáhnů, nejbližších spolupracovníků, ale i celého Božího lidu. Samozřejmě bude určitou dobu trvat, než si na sebe zvyknete. Určitě bude jiný než já, v něčem lepší v něčem horší, tak jak to u lidí bývá. Rozhodující však nesmějí být sympatie a city, ale vědomí, že biskup je krystalizačním bodem místní církve, tedy diecéze, a s ním jednota místní církve stojí a padá. I pro něho začátek v čele diecéze jistě nebude snadný, a tak vás prosím, abyste se co nejvíc snažili mu pomoci.

Církev, i ta místní, tedy diecéze, je především Kristova. On ji založil a obmyl svou krví a je její Hlava. Ale je také naše, protože jsme její údy, vyrůstající z Hlavy, z Krista. Především tedy prosme Jeho samotného, ať nám dá svého Svatého Ducha v hojnosti, aby proměňoval a sjednocoval srdce nás všech, včetně nového biskupa. Jde totiž o to, aby byla jednota i mezi námi, mezi všemi údy místní církve, aby nás nic nerozdělovalo. Dáte mi z vlastní zkušenosti jistě za pravdu, že příčin k napětí a rozdělení se najde vždycky dost: mezi manželi, v rodinách, mezi spolupracovníky, ve farnostech, v řeholních i jiných komunitách, mezi kněžími atd. Ten Zlý, ďábel, se neustále velmi snaží o to nás, tedy církev, rozdělit a ničit. Čerpejme sílu z Ducha Svatého a nedejme mu šanci!

Bylo by toho mnoho, co bych vám rád řekl, ale dovolte mi říci aspoň to nejdůležitější. Papež František ve svém dokumentu Radost evangelia píše: “Každý křesťan a každé společenství budou rozlišovat, jakou cestu od nich Pán žádá, nicméně všichni jsme pozváni přijmout toto povolání – vykročit z vlastního pohodlí a mít odvahu vydat se do všech periferií, které potřebují světlo evangelia” (čl. 20). Zde Svatý otec vystihl požadavek doby. Periferie, o které jde, jsou jednak sociálního charakteru a jednak charakteru duchovního. Obojí jsou kolem nás a čekají na naši pomoc.

V těch sociálních jde především o lidi sociálně potřebné. Nemyslím teď ty, kterým se nechce dělat, posedávají na lavičkách a žebrají. Ti skutečně potřební většinou svoji potřebnost nedávají na odiv. O to víc je třeba být citlivý, zvláště ve svém okolí, abychom tyto lidi nalezli a snažili se jim pomoci, tak jak potřebují a jak nám naše vlastní možnosti dovolují. Sociálně potřební jsou také lidé, kteří jsou ze společnosti vylučováni pro svoji jinakost. Naše společnost je, žel Bohu, na toto vylučování dosti zatížena. Vylučování se týká zvláště menšin, především Romů. Snažme se i v těchto lidech vidět Krista a podle toho se k nim také chovat.

V současné době dramatického příchodu cizinců do Evropy se jedná i o tuto tak řečenou periferii. Všichni víme, že jde jednak o oběti zločineckého násilí zvláště v Syrii a Iráku. Tito ubozí uprchlíci museli doma zanechat všechno a snaží si zachránit holý život. K nim se připojují další statisíce tak zvaných ekonomických běženců, kteří se stali oběťmi bezohledných pašeráků lidí, kteří je za velké peníze převážejí do Evropy a lákají do prosperujících evropských zemí, zvláště do Německa, Švédska, Anglie a dalších. Přitom jich spousty umírají po cestě, jak jsme byli svědky i v minulých dnech. Pašerákům je to jedno, peníze už od nich dostali. Evropa a její politici si s tím nevědí rady, bouří se mnozí obyvatelé, protože cizince mezi sebou nechtějí. Křesťané by se však měli chovat jinak. Příkladem může být německá kancléřka Angela Merklová, která prohlásila, že Německo přijme všechny syrské uprchlíky. Křesťansky se chovají například i dobrovolníci, kteří se snaží pomáhat všem uprchlíkům a dávají jim jídlo i potřebné šatstvo. Takoví lidé jsou na příklad v Rakousku, ale i u nás. Snažme se jednat také tak. I v uprchlících je třeba vidět Krista a uvědomit si, že jeho slovo “cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali” (Mt 25,40), nerozlišuje jak tento bratr vypadá, nebo co vyznává, konkrétně, zda je křesťan nebo muslim. Důležité je, že je potřebný.

Nás se možná ještě víc dotýká ta periferie duchovní, i když si to ani tolik neuvědomujeme. Patří do ní především všichni ti, kteří chtějí být šťastní (a kdo by nechtěl?) a kteří zjistili, že jim k tomu nestačí svoboda a (relativní) bohatství. Hledají tedy v duchovní oblasti, protože vytušili, že ta je rozhodující. Ovšem často to není přímo křesťanství, protože jeho kontinuita byla u nás přerušena, ale je to směs všech možných náboženských směrů. Přesto se mi zdá, že křesťanství přece jen převládá stále víc, díky Bohu. Ovšem tito lidé mají strach z instituce, v tomto případě z církve, a z jejích představitelů, kněží a biskupů. Pokud se jim však dokážeme s pokorou přiblížit a dokážeme s nimi jednat vlídně a lidsky, tedy s láskou, dochází k překvapivému otevření. To můžeme nejnázorněji vidět na samotném papeži Františkovi. Kolik lidí je jím osloveno! Snažme si vzít z jeho chování příklad. A nejen kněží, ale všichni členové církve. Máme totiž za všechny tyto lidi kolem nás před Bohem odpovědnost. Potřebují světlo Evangelia, jak píše papež, a kdo jim ho má dát, když ne my? Musíme ovšem hledat způsoby, jak to pro ně přijatelným způsobem udělat. Prosme Ducha Svatého, aby nám ukázal cesty evangelizace. Je třeba je konat s fantazií a odvahou. Obojí jsou jeho dary.

Do této skupiny dále patří i ti, kteří nic nehledají a jsou spokojeni sami se sebou a se svým způsobem života. Těm zatím nemá cenu něco přímo nabízet. Je však třeba, aby na nás viděli pokoj, radost, harmonii, solidaritu a další viditelné rysy křesťanského života. A modleme se za ně. Možná se tyto viditelné rysy šťastného a spokojeného života uprostřed každodenních těžkostí a starostí, jaké mají i oni, pro ně stanou impulzem, že budou chtít žít také tak. A pak přijde řada na sdílení Evangelia.

Milé sestry a milí bratři, svěřuji vás všechny péči a ochraně Panny Marie. Na kříži nám ji dal Ježíš za matku a ona tento jeho úkol věrně plní, jak zakouší každý, kdo ji za matku přijal a nechává se od ní vést. Moc vám všem tuto zkušenost přeji.

Blahoslavený Hroznata, zakladatel tohoto kláštera a patron naší diecéze, potřebuje zázrak, aby mohl být svatořečen. Denně prosme Boha, aby mu dal moc dvou zázraků: oživení tohoto kláštera mnoha řeholníky svatého života a proměnění sekularizovaného území naší diecéze v živoucí křesťanskou církev.

Amen.

Fotografie Jiří Strašek/Člověk a víra

Fotografie Ján Grajcár, Francesco Meneghini

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás