Homilie biskupa Františka na slavnost Matky Boží, dne míru 2016

Publikováno
2. 1. 2016

Milé sestry a milí bratři!

Jsme na začátku nového roku a nevíme, co nám přinese dobrého či zlého. Ten minulý přinesl hodně dramatických problémů a bolestí, kterých naštěstí naše země byla ušetřena, ale ke kterým nemůžeme být lhostejní. Myslím tím samozřejmě krvavé konflikty především v Sýrii a Iráku ale i v dalších zemích a víc jak milion uprchlíků a migrantů, který přišel a stále přichází do Evropy. Nevíme, co z toho nás potká v budoucnosti, proto nám to všem leží na srdci. Je třeba, abychom uprostřed všech strach probouzejících a nedůvěru či dokonce nenávist vzbuzujících reakcí mnoha lidí u nás a dokonce některých vysoce postavených osob, pohlédli do budoucnosti s křesťanským pohledem víry a důvěry.

Je ovšem třeba, abychom se snažili o pravdivý pohled ukazující na situaci, zvlášť v Evropě.

Především je třeba konstatovat, že v posledních desetiletích v Evropě výrazně poklesla porodnost, což má za následek mnoho negativních jevů. Ubývá přirozený přírůstek obyvatelstva a jeho počet se udržuje především migrací, což má stránky pozitivní, ale i negativní, jak dobře víme. Obyvatelstvo stárne a ubývá jeho podíl v produktivním věku, což bude mít za následek postupný pokles hrubého domácího produktu. Zato roste finanční podíl vydávaný na životní zabezpečení generace v neproduktivním věku. Nejhorší ovšem je trvalý výrazný pokles koeficientu plodnosti, který určuje míru přirozené reprodukce obyvatelstva. Ve většině evropských zemí včetně naší je tento koeficient tak nízký že návrat do normálního stavu je už prakticky nemožný. Koeficient zajišťující trvalý početní stav obyvatelstva je 2,21 dítěte na jednu ženu, zatímco u nás je nyní 1,44. Úbytek obyvatelstva má navíc exponenciální průběh, což má za důsledek, že po dvou generacích poklesne počet mladých lidí na třetinu současného stavu.

Je to smutné zjištění, že Evropa svým odklonem od tradičních židovsko-křesťanských hodnot a výrazným odmítnutím rodiny jako zdravého a bezpečného základu společnosti a její budoucnosti se odsoudila k postupnému vymírání. Sobectví, zahleděnost pouze na svůj prospěch, vedlo k tomu, že děti, zvláště ve větším počtu, se staly nežádoucí. To má ovšem závažný důsledek. Přirozený úbytek obyvatelstva vytváří vákuum, které přirozeně volá po zaplnění. Samozřejmě především z těch zemí a světadílů, ve kterých přirozený přírůstek obyvatelstva je kladný, nebo dokonce vysoce nad základní hodnotou. To jsou především všechny africké země a také islámské země. Jak vidíme, odpovídá to současné situaci migrace, která je navíc podnícena agresivními fanatiky, zaštiťujícími se islámem a rozsévajícími násilí a smrt na Blízkém východě i v Africe a podvodně podněcována obchodníky, kteří vydělávají na lidském neštěstí a na lidské touze bydlet v zemích s lepšími životními podmínkami.

Situace, která tím vzniká, nás naplňuje starostmi o přítomnost i budoucnost. A hlavně snahou co nejlépe a nejúčinněji na danou situaci reagovat. Je nám jasné, že jde o setkání a někdy i střet kultur: evropské, vyrůstající z židovství a křesťanství, modifikované i dalšími směry, především laicismem Velké francouzské revoluce - a islámem, který není jen náboženstvím, ale úhrnnou právně - politickou formou uspořádání společnosti, určovanou zákonodárstvím šaría. To spočívá na úplně jiných principech než náš právní systém. Důležité však je, aby to nebylo setkání násilné, ale pokojné, které bude ústit do dialogu a spolupráce kultur, jakkoliv to je a bude náročné. Každopádně je však třeba se o to snažit. Z historie dobře víme, jak vzácné v ní byly okamžiky spolupráce mezi křesťanstvím a islámem, spíše šlo víc o vojenskou obranu Evropy před tlakem islámu, která měla své prohry, ale především rozhodující vítězství. V opačném případě by už dnešní Evropa vypadala jinak. Mohla by mít budoucnost podobný charakter válečných střetů? Obávám se že nikoliv. Jednak destruktivní síla zbraní hromadného ničení je stálou reálnou hrozbou a jednak vymírající a slábnoucí Evropa, vycházející navíc z demokratických a liberálních principů, bude ztrácet sílu k násilnému odporu proti islámu, spočívajícímu na principu šaría, který nemuslimům, křesťanům a židům, nepřiznává zdaleka stejná práva a ateistům vůbec žádná.

Snaha o pokojnou spolupráci s islámem (ale i s ostatními náboženstvími) vede k úsilí o vzájemný respekt a každodenní pokojné soužití příslušníků různých náboženství a kultur. Tam je ovšem třeba, aby Evropané neodložili svoji kulturu, ale snažili se ji žít a tak vstupovali do vzájemného dialogu a spolupráce. Evropská kultura vychází ze židovství a křesťanství a je obohacená o prvky demokracie, svobody a lidských práv, rozvinuté v moderních státech. Mnoho se dnes mluví o hodnotách této kultury. Je to správné, ale poněkud jednostranné. Tyto hodnoty totiž nejsou nic abstraktního, ale obecné vzorce a zásady chování jednotlivců i celé společnosti. Dalo by se říci, že to je ovoce vyrostlé převážně na stromě Bible, na stromě židovství a křesťanství. Konkrétně řečeno: nekrást, nepodvádět, zůstat věrný manželce či manželovi, držet slovo za každou cenu, to nejsou jednoduché zásady a dodržet je může pouze ten, kdo má k tomu sílu, kterou mu dává právě víra a vědomí, že se bude ze svých skutků zodpovídat Tomu, který dokonale zná jeho nitro a jeho život.

A tak se dostáváme k důležitému poznání. Je dobře snažit se zachovávat ty nejrůznější zvyky a obyčeje vyrostlé u nás i jinde v Evropě během staletí na křesťanství. Zvlášť teď kolem Vánoc je jich hodně. Jsou to milé a krásné obyčeje. Ale pozor, jsou to pouhé ozdůbky na stromu života, vyrostlém z křesťanství, bez kterého nebudou mít dlouhého trvání a hlavně nejsou schopné unést život jedince i společnosti v celé jeho šíři, složitosti a náročnosti.

K současným reakcím je třeba říci, že vzbuzovat strach, paniku a xenofobii je přesně to, co chtějí v Evropě vyvolávat islámští radikálové z ISIS a z dalších radikálních islámských uskupení. Je pravda, že islám ze své podstaty je obtížně slučitelný s jinými náboženstvími a těžko lze usilovat o plnou toleranci ze strany islámu. Přesto je třeba se snažit prosazovat myšlenku, kterou nedávno vyslovil papež František v mešitě v městě Bangui ve Středoafrické republice, kde po muslimském převratu v roce 2013 pokračuje občanská válka mezi většinovými křesťany a menšinovými muslimy. Papež řekl: “muslimové a křesťané jsou bratři”. Vyzval obyvatele, aby se bránili strachu jeden z druhého a aby překonali vojensko-politickou a morální krizi: “odložte zbraně, těmi nic nevyřešíte”. Katoličtí věřící vítali na mši muslimy potleskem a zvoláním, "nenávist skončila”.

Co je tedy třeba? Především chovat se k uprchlíkům a migrantům, křesťanům i muslimům vstřícně. Představme si, že bychom my byli na jejich místě: jak bychom asi chtěli, aby se ti lidé chovali k nám, tak se snažme chovat my k nim. Starší generace si dobře pamatuje jak naši uprchlíci před komunistickým režimem byli v zahraničí vděčni za dobré přijetí. Ti lidé musejí poznat, že přicházejí mezi přátele a nikoliv protivníky, nebo lidi lhostejné a sobecké. O tom mluví papež ve svém poselství na dnešní den. Jde mu právě o překonání této lhostejnosti a o milosrdenství - právě v roce milosrdenství - vůči všem na okraji společnosti. A sem patří i všichni uprchlíci a běženci.

Jsem přesvědčen, že v těchto lidech, budou-li vstřícně, s láskou a soucitem přijímáni, vyroste vůči nám, Evropanům důvěra či dokonce přátelství a to je základ dobrého budoucího soužití. Zdůrazňuji, že toto je jediná cesta do budoucnosti. Je to samozřejmě cesta křesťanská. Jiná rozumná alternativa neexistuje. Proto se nenechme svádět těmi, kteří hlásají strach a nenávist k cizincům a vydávají to za vlastenectví. Je to falešné a především nekřesťanské a lze říci zcela nelidské. Ať to hlásá kdokoliv. Nedovolme, aby tito lidé naši společnost, náš národ rozdělovali, jak už se to stalo v našich dějinách vícekrát. Jejich pohnutky nejsou upřímné.

Je jasné, že nikdo nemůže zaručit, že mezi přistěhovalci nebudou i lidé ochotní k terorismu. K tomu jsou orgány jednotlivých států i Evropské unie, aby se účinně snažili těmto lidem v terorismu zabránit. A jak je patrné v posledních týdnech se jim to i daří. Musíme ovšem si bohužel zvyknout na omezení, která z toho pro nás plynou. V době studené války byla nebezpečí, na která jsme si zvykli; především nebezpečí použití zbraní hromadného ničení. Dnes si musíme zvyknout na tato nová nebezpečí terorismu. Doufejme, že i ta časem pominou.

My křesťané a všichni věřící v Boha však máme jednu jistotu; jsme v rukou milujícího Otce: jednotlivci, celé národy i celý svět, a tento Bůh je dost mocný, aby zlo obrátil v dobro. Je ovšem třeba říci, že to poslední slovo milujícího Boha Otce není tady, ale až na věčnosti. Ale právě v tom je naděje, která nese celý náš život, po dny i roky, i kdyby se nám zdálo, že se vše spiklo proti nám. Poděkujme tedy touto mší svatou Bohu za jeho ochranu a vložme znovu do jeho rukou životy, naše, našich drahých, našeho národa i všech lidí celého světa. A snažme se tuto křesťanskou naději, založenou na víře v milujícího Boha, šířit i mezi ostatními spoluobčany, především jako reálnou pozitivní alternativu ke strachu a nenávisti vůči všem, kteří jsou jiní než my. Amen.

Mons. František Radkovský, biskup plzeňský

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás