Dnes, 15. prosince, se otec biskup Tomáš Holub sešel se zastupiteli města Plzeň a navázal tak na předvánoční tradici emeritního biskupa Františka Radkovského. Promluvu přinášíme v plném znění.
Vážení zastupitelé,
nejprve bych Vám chtěl upřímně poděkovat za to, že mohu navázat na tradici, ke které jste před mnoha lety pozvali mého skvělého předchůdce biskupa Františka, a nabídnout Vám v tomto předvánočním čase několik myšlenek pro společné přemítání. Letos bych je chtěl formulovat jako přání pro nás pro všechny: rád bych nám všem popřál, abychom ve své službě veřejnému dobru dokázali rozlišovat mezi ideály a iluzemi.
Myslím, že je snad vlastní každému z nás, kdo ať už před nedávnem či před mnoha lety přijal část zodpovědnosti za věci veřejné, že tento krok učinil s velkými ideály. Ale přiznejme si upřímně, také s mnoha velkými iluzemi.
A jak šel čas, asi každý z nás začal postupně zjišťovat, že nemálo věcí, o nichž jsme se domnívali, že jsou realizovatelné a správné a můžeme být skrze ně užiteční či druhým nějak pomoci, jsou naivní, a že představa o jejich snadném dosažení je pouze naší iluzí. Jsem přesvědčen, že takovéto zjištění je naprosto přirozené a nevyhnutelné a samo o sobě není vůbec žádnou tragédií - právě naopak - je známkou zdravé sebereflexe a určitou křižovatkou, na které je možno se vydat různými směry.
Existují totiž lidé, kteří se i po takovémto přirozeném zjištění nechtějí svých iluzí vzdát a sveřepě se jich nadále drží. Ti jsou z veřejného prostoru buď velmi rychle odejiti, poněvadž jejich použitelnost pro praktický život v něm je téměř nulová, anebo následně sami odcházejí zhroucení a zahořklí, mnohdy s hlubokým pocitem velké osobní křivdy.
Mohou se z nich ale také za určitých nešťastných okolností stát svým způsobem malí diktátoři, kteří setrvají a na vlastním písečku si brání své iluze za každou cenu, protože ty jsou pro ně nakonec důležitější než původní vlastní dobro, pro které si své iluze vytvořili. Moc nám všem přeji, aby se nás toto netýkalo.
Pak je tu ale ještě další velmi nebezpečná možnost, která se bohužel vyskytuje mnohem častěji: člověk také může začít po odhalení svých iluzí ve svém programu a ve své vizi dobra rezignovat na jednu hodnotu za druhou, protože je vnímá jako naivní, a dělat to tak dlouho, až mu nakonec nezbude vůbec nic. Místo seškrtaných iluzí a opuštěných ideálů pak zůstane jen bohorovný cynismus a bohapustý pragmatismus. Jistě každý z nás má zkušenost ze setkání s takovýmito lidmi, kteří sice ve veřejném prostoru zůstali, ale jejich cynický úsměšek při snaze prosadit něco smysluplného, je výrazem jejich naprosté skepse ohledně toho, zdali má vůbec smysl se o něco nového či složitějšího pokoušet. Jsou to lidé, kteří při nutném opouštění iluzí seškrtali a ztratili i veškeré ideály. Zůstal jen cynismus, ironie, kupčení a touha po moci. A já bych moc přál nám všem, aby se nás netýkala ani tato situace.
Nakonec zde ale ještě zůstává možnost, kterou bych naopak nám všem přál - možnost ve službě veřejnému dobru žít tak, abychom dokázali s poctivostí a zdravou sebekritikou škrtat všechno to, co jsme měli za ideály, ale co se v reálném životě ukázalo jako naše nerealizovatelné osobní iluze. Abychom měli odvahu a sílu ze změti různých iluzorních představ vysvobozovat skutečné ideály, které jsou životné, které přetrvají a všemu tomu, co pro druhé lidi děláme nebo chceme dělat, dávají skutečný smysl. A ty abychom pak statečně bránili a vytrvale prosazovali.
Chtěl bych nám všem popřát, abychom byli lidmi, kteří rezignují na iluze a chrání ideál, a kteří vědí, že i když těch ideálů možná nakonec moc nezbude, škrtnutí toho posledního by znamenalo ztrátu vnitřní síly a energie v žití pro druhé. Mít odvahu opustit iluze a zachraňovat ideály, je něco, co patří k životu, který realismus spojuje s vizí. A já bych nám všem přál a také se za to jako Váš plzeňský biskup modlím, abychom byli skutečnými realisty, kteří neztrácí velké vize.
Požehnaný adventní a vánoční čas.
Tomáš Holub, biskup plzeňský
