Biskup Tomáš Holub poskytl v nedávných dnech (20. února 2018) rozhovor pro účely Pracovní skupiny pro sociální otázky při České biskupské konferenci (SO ČBK). Rozhovor, který zpracovala paní doktorka teologie Lucie Kolářová přinášíme v plném znění.
Otázky jsou důležité vždy, když jsou nějak aktuální. Pak si myslím, že je velmi smysluplné je i opakovat. Dnes jako aktuální vnímám především důraz na křesťanskou víru jako putování po cestě, které směřuje do neznáma; v důvěře, že nás ale na té cestě čeká Bůh a vede nás. Myslím, že právě tato identita křesťanské víry jako putování je něčím, co jsem už možná zmínil víckrát, ale co je podle mého pro dnešní svět velmi důležité znovu opakovat. Je to totiž velká obrana proti tomu, aby víra a křesťanství nebyly zneužity různými ideologickými způsoby, které se radostností křesťanské víry jen zaštiťují, ale přitom sledují své mocenské a velmi ziskuchtivé zájmy.
Los v žádném případě. Myslím, že základním rozměrem je zodpovědnost. Samozřejmě diskuse by pak měla být o tom, nakolik má být zodpovědnost za společnost nesena v první řadě zastupitelskou demokracií nebo se může projevit demokracií přímou. Ale toto je otázka politologická, proto se domnívám, že by se do ní církev neměla moc míchat.
K této věci jsem se vyjádřil na svém Twitteru, kde jsem řekl, že po volbě není čas na emoce. Je potřeba se nadále orientovat na dvě zásadní věci: konat dobro a hájit svobodu každého jednotlivce. Já stále věřím, že tento prostor pro svobodu a péči o jednotlivce v naší společnosti existuje, ale hlavně jsem nadále ten, kdo svůj optimismus odvozuje jenom z toho, že Kristus vstal z mrtvých.
Žádný systém není sám v sobě samospasitelný, to znamená, že sám nemá možnost absolutní remediace. Tam, kde vznikne představa o sebejisté struktuře, která bude vždy bránit lidskou svobodu – která je velmi osobní –, svoboda se z ní ztratí. To, že hrozí totalita, je něco, co vždycky bylo, je a bude součástí lidské společnosti, v níž existují lidé toužící po moci a moc a ovládání mají jako nejvyšší hodnoty svého života.
Myslím, že je to jedna z docela velkých teologických otázek, na které odpovídá papež František. Ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium říká, že čas je důležitější nežli prostor. Interpretuji to jako výzvu, abychom nevytvářeli ohraničená ghetta, která budeme bránit, ale abychom se v prostoru, který je nám dán, tedy v EU, snažili v čase o změny, které jsou v ní naprosto nutné. Domnívám se, že v rozehrávání odchodu z EU je větší akcentace právě na prostor, který potom bude patřit samozřejmě do jiné sféry vlivu. A do jaké, to je otázka opět na politology.
Je jasné, že tím, jak člověk prochází různými službami v církvi, které jsou spojeny se strukturou a strukturálním řízením, odpadají mnohé iluze o církvi. Mnohé věci, které jsem dříve vnímal jako ideál, už teď jako ideál vnímat nemohu. Příkladem takové iluze je třeba to, že nahoře, kdesi ve Vatikánu, existují jenom samí moudří lidé, kteří všechno dělají velmi dobře. Současná napětí mezi papežem a jeho některými blízkými spolupracovníky už nám tuto iluzi vůbec nedovolují. Na druhé straně musím říci, že tato určitá demytologizace církevní struktury mi dává mnohem větší svobodu žít jednotlivá setkání a společenství jako něco, co je podstatou, a to zázračným způsobem. Jestliže v církvi, v tak obrovském celosvětovém uskupení, je podstatou to, že lidé se setkávají v lásce s Kristem, který je jejich inspirací a posilou, pak je to skutečně něco, co je zdrojem radosti a dokonce zázrakem.
Budoucnost křesťanství je v tom, v čem je jeho přítomnost i minulost: v tom, že budou existovat lidé, kteří mají osobní vztah k Ježíši Kristu jako svému Pánu. To, že vytváří společenství, která jsou živá a v nichž se ve své víře vzájemně posilují, je něco, co také patří k identitě křesťanství, co k ní patřilo v minulosti a bude patřit i v budoucnosti. Proto vytvářet společenství je podle mne důležitější než geograficky dělit města nebo brečet nad tím, že takové společenství tvoří třeba jen jedno promile z celkového množství obyvatel. Kde se sejdou lidé, kteří věří v Krista, tam je také církev. V té chvíli se stává znamením pro svět, ať je to kdekoliv.
Církev není pomalá. Církev je tradiční v tom nejlepším slova smyslu. V situaci, ve které si stěžujeme na její pomalost, si stěžujeme spíše na to, že tradice pro nás neznamená jenom čerpání toho nejlepšího z minulosti, ale také naději na to, že v minulosti najdeme spásu budoucnosti. Pokaždé, když se objeví tento trend interpretace tradice jako spásy pro budoucnost, a nikoliv jako inspirace pro to nové, co přichází, církev se stává nejen pomalou, ale mnohdy úplně stagnující. A to se může stát kdykoliv, kdekoliv a na jakékoliv úrovni.
Životaschopnou vizi společně hledáme. Je to také motto letošního 25. roku plzeňské diecéze, který si připomínáme. Je to právě snaha hledat věci, které se osvědčily, a dosti nemilosrdně naopak škrtat ty, které už zůstávají jen z nějaké piety nebo z malé odvahy něco významně změnit. Každopádně v centru vize opět stojí živé společenství věřících lidí, které se možná bude sjíždět z poloviny diecéze, ale bude schopné Hospodina chválit v radosti a ve vzájemné podpoře.
Tak to mě málo znáte :-) Myslím, že jsou situace, kdy skepse patří k mému docela dobře rozvinutému repertoáru.
Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová
Rozhovor také k přečtení přímo na stránkách SO ČBK.
