Milí přátelé,
nedostali jste přání k Vánocům ani k Novému roku, a už tu máme postní dobu!
Podzim a zima byly bohaté na nečekané události. Na konci října, v sobotu ráno po nočním oficiu, vypukl v kotelně požár. Protože se nám ho nedařilo uhasit, otec Jiří a bratr Marian zavolali hasiče. Několik dní jsme zůstali úplně bez topení, a přes noc jsme netopili několik týdnů, než bratři vše opravili… V noci po požáru poničila vichřice sedm set až osm set kubíků dřeva v našem lese a přerušilo telefon a elektřinu. Následně se porouchal i pomocný generátor. Zdálo se, že jsme se vrátili zpět do hrdinných časů založení kláštera před patnácti lety, kdy byly takové nehody naším denním chlebem.
A to není vše… Poté, co otec Ondřej dokončil stavbu nové prádelny a šatny, na které bratři odvedli spoustu práce, a zahájil výstavbu kaple pro hosty, najal firmu, aby opravila strop kostela. Ten skutečně nezahálí… Po vysvěcení kostela v roce 2004 nám totiž začala střechou protékat voda, která poničila strop. Střecha byla brzy opravena, ale strop čekal na opravu až doteď. Postavit jedenáct metrů vysoké lešení není maličkost. Museli jsme se přestěhovat a přesunout naši každodenní mši, božské oficium i osobní modlitbu do malé místnosti, která byla naší první kaplí. Tenkrát nás ale bylo devět, nyní je nás třicet… Mezitím jeden návštěvník z Francie nakazil otce Romarika chřipkou, která se v této malé kapli šířila z jednoho bratra na druhého jako jiskra slámou. Když dostal horečku otec převor, jeho soused v chóru, prohlásil jsem při ranní kapitule po čtení z Řehole: „Projdeme si tím všichni!“ Netušil jsem, jak jsou má slova prorocká.
Museli jsme poslat pryč hosty, uzavřít dům pro hosty a proměnit ho v „polní nemocnici“. Brzy jsem se tam sám ocitnul mezi dalšími nemocnými s tím jediným privilegiem, že jsem byl uložen v takzvaném biskupském pokoji – je totiž vybaven psacím stolem a telefonem. Jeden i druhý mi byl k ničemu, tak jsem byl vyřízený. Padali jsme jako mouchy. Ti, co se zotavili, pečovali o druhé. Dokonce i otec celerář, proslulý svým nezlomným zdravím, na čtyři dny ulehl. Pouze dvěma nebo třem se nemoc vyhnula a ti na to byli nehorázně pyšní. Když naše řady při nočním oficiu řídly, rozhodli jsme se posunout noční vstávání o půl hodiny (tedy na 3:30, skandál!) až do páté neděle postní, kdy, jak doufáme, se vrátíme do vymalovaného kostela se stropem bez poskvrnky. A spáchali jsme ještě jeden přestupek proti trapistické přísnosti: každý večer jsme nechávali v kuchyni talíř vrchovatě naložený uzeninami pro ty, kteří potřebují nabrat sílu… Od popeleční středy jsme se však vrátili k dobrým zvykům.
Přesto, co znamenají tyto pohromy ve srovnání s jinými, daleko těžšími, o kterých se dozvídáte z novin nebo je prožíváte na vlastní kůži ve svých rodinách?
Na závěr vám zanechávám úvahu týkající se aktuálních otázek roku 2017 (navlas se podobá té z roku 2016 i té, která vzejde z právě probíhajícího roku). Je běžné a rozumné hledat na problémy všeho druhu lidská řešení. Jakkoli geniální jsou však ti, kteří se je snaží realizovat, toto velkodušné úsilí nestačí. Svět neplyne pokojně k trvalé dokonalosti, ale dere se proti proudu a větru protivenství až do dne, kdy přijde Kristus ve své slávě. Svatá církev, to není jen instituce, jejímiž úředníky jsou kněží, mniši a řeholníci. Církev je společenstvím hříšníků, laiků i zasvěcených osob, kteří se ve své chudobě a křehkosti tlačí okolo Pána a spoléhají na něho. Hovořit spolu, naslouchat si, někdy nesouhlasit, respektovat se… to ano! Ale činit nátlak a vymáhat není křesťanské. Křesťané nejsou jen běžní občané, jsou solí země a kvasem v těstě, přestože nejsou všichni příkladní… Trocha lásky k Bohu má však větší cenu než cokoli jiného. Vánoční noc probudila naši naději. Ta velikonoční probudí naši víru. Kráčíme jako nositelé Dobré zvěsti, která jako pochodeň osvítí nakonec i ty, kteří na ni hledí s pohrdáním. Popřejme si tedy vzájemně mnoho odvahy.
Mnoho lidí dnes potřebuje být podporováno ve své víře nebo jednoduše ve své touze, aby se naše společnost vyvíjela dobrým směrem. Svatý Antonín Veliký, egyptský mnich, řekl před téměř osmnácti sty lety:
"Přijde čas, kdy se z lidí stanou blázni. A když potkají někoho, kdo není blázen, otočí se k němu se slovy: ,Blázníš!‘ A to proto, že se jim nepodobá.“ (Antonínova apoftegmata, 25)
Neztrácejme smysl pro humor a modleme se jedni za druhé.
Věrně,
M. Samuel, opat Nového Dvora
Foto: Pavel Adámek
