A naleznete pro své duše odpočinek, neboť jsem tichý a pokorný srdcem...
(vzpomínka P. Pavla Větrovce na P. Pia Josefa Peterku)
Pater Pius (4. března 1928 – 15. ledna 2019) nepatřil mezi kněze, kteří by upoutali na první pohled. Důležitější byl pohled druhý a možná ještě několik dalších. A pak se jakoby z kalné vody všedních událostí vynořila perla jeho osoby – v přímém pohledu na Krista i na bližní, odzbrojující prostotou, skromností a naprostou upřímností své kněžské duše. Duše Kristova kněze, který byl jistě zkoušen jako my nejrůznějšími problémy, ale nenechal je, aby ovládly neklidem jeho nitro, a v trpělivosti, jíž bychom se od něj mnozí mohli učit, postupně zdolával jeden problém za druhým.
Pocházel ze starobylého městyse Sepekova (okr. Písek) a vyučil se zahradníkem. Jako skaut – snad jeho původní povolání i jeho skromnost vedly ke skautskému jménu bratr Tulipán – se upevnil v čestnosti, nenáročnosti i věrnosti vůči přijatým závazkům. V poválečných letech využil možnosti studia na gymnáziu, které organizovali v Mariánských Lázních tepelští premonstráti, začal studovat bohosloví a vstoupil do této kanonie. Vysvěcen byl v roce 1954 a působil na více místech, nejdelší dobu v Novém Strašecí (1959–1990); pobyt a působení v této farnosti v něm zanechaly hlubokou stopu, kterou odráží i jeho populární kniha „Farářova zpověď“. Stopou, kterou v působišti zanechala jeho přítomnost, byly mnohé opravené sakrální objekty, pevná přátelství a také bohatá korespondence. Nenápadný a skromný zjev, vytrvalost v práci, pozornost vůči bližním a jejich potřebám a velké porozumění pro jejich lidské záležitosti provázely Otce Pia i na dalších působištích – v Dobřanech, v Mariánských Lázních, v Klášteře Teplá, odkud jezdil do městečka Úterý. I po svém odchodu do kněžského domova v Českých Budějovicích v Suchém Vrbném a nakonec ve Veselí nad Lužnicí podle svých sil a možností vypomáhal spolubratřím v duchovní správě (častěji v Třeboni nebo v Majdaléně).
Velkou devizou jeho působení byla pozorná otevřenost v jednání prakticky se všemi. Osobně mi někdy trvalo delší dobu, než jsem plně ocenil neokázalou pevnost jeho postojů, která se dodatečně, s ohledem na vývoj událostí, ukázala jako nejsprávnější postoj a jako nejlepší vyjádření vůči nastalým okolnostem. Je více než pravděpodobné, že se časem objeví i další cenné stránky jeho osobního příkladu. Kristus, který si jej povolal, nyní oceňuje s mnohem větší znalostí a láskou věrnost služby a dobrotu tohoto svého služebníka (srov. Mt 11,29). Kéž dojde on a časem i my trvalého Kristova pokoje!
(P. Pavel Větrovec)
