Čiňte pokání!
A věřte evangeliu (= radostné zvěsti). Popeleční středa se svým přísným postem (kromě postu na úrovni postu pátečního ještě půst újmy v případě, že je Vám mezi osmnácti a šedesáti lety) by nás měla vytrhnout z běžného života a natočit naši pozornost („obraťte se!“) směrem k vážnějším tématům našeho života. A tak se nám derou do popředí slova hřích, slabost, nedokonalost, neřesti, nedbalost, pohodlnost, poživačnost, sobectví, tedy vše to, s čím bychom měli „něco dělat“, něco, co je dost nepříjemné, náročné, ale co do doby postní prostě patří. A nakonec to úvodní zvolání: pokání! Jak se neubránit pocitu chmury a nelibosti.
Čtyřicet dní se budeme trápit, abychom se připravili na radost Velikonoc. Jenomže tento úhel pohledu je obrovský a postní dobu zbytečně znehodnocující omyl. A tento omyl začíná právě u slovíčka „pokání“. Moc pěkně to vyjádřil pan kardinál Špidlík (můžete si to snadno poslechnout ZDE).
Je sice pravda, že je třeba začít u nepříjemného tématu hříchu a podobně, ale ne proto, abychom propadli smutku nad svou neschopností se více a více lepšit, ale abychom uznali, že jsme skutečně něco provedli, zkazili, neudělali. Ve spolupráci s Boží milostí v nás díky tomu totiž vznikne potřeba se s tím nějak popasovat. V tom okamžiku (nebo lépe na konci takového procesu) se ke slovu „pokání“ přidá také na začátku této úvahy uvedená „radostná zvěst“. Zde jde o velmi radostnou zvěst: se vším se dá něco dělat, pro každý hřích je možné dosáhnout odpuštění, nic není ztraceno, pro každou slabost lze získat posilnění, s každou neřestí lze svést úspěšný zápas – s pomocí Boží milosti.
V přirozeném světě to většinou možné není. Něco se dá ještě někdy zachránit (omluvíme se, vynahradíme, usmíříme se…). Ale mnohdy to již možné není – ztracená léta, zničené vztahy, promarněné příležitosti… U Boha však je možné vše dobré. Jak je zde důležitá víra v Boha, který (většinou ve spolupráci s kajícím se viníkem) může a chce na vzniklém zlu – a to i mravním – vytvořit dobro mnohem větší, než bylo spáchané zlo. Hřích a ostatní nepříjemné skutečnosti se tak stávají součástí nové, s láskou a mnohdy i s humorem vzniklé skutečnosti, která spolutvůrci-kajícímu hříšníkovi i ostatním působí velikou radost. Radost, která dá „zapomenout“ na smutek nad neschopností naší omezené lidské bytosti, radost, kterou můžeme prožívat nejlépe právě v době postní a která o Velikonocích vyvrcholí.
Není tedy zjevné, že doba, která nastává po kající Popeleční středě, není chmurná, ale právě naopak?
To je to, co všem přeje fra Vojtěch O. Soudský OP
