Když tě Bůh volá ke kněžství...

Publikováno
1. 4. 2019
Možná jsi v hloubi srdce zaslechl hlas, který tě volá k tomu, abys jako kněz sloužil Bohu a lidem v naší diecézi. Neboj se na toto volání odpovědět a obrať se na blízkého kněze, který ti svou radou pomůže k dobré volbě tvé životní cesty.

V životě každého člověka přicházejí okamžiky, kdy doputuje k rozcestí a musí se rozhodnout, zda pokračovat ve stejném směru, nebo zabočit doleva či doprava.

Každá cesta má svá úskalí a nikdy nedohlédneme až na její konec. I sebemoudřejší rady nám nemohou nahradit vlastní zkušenost cesty. Mohou nám usnadnit rozhodnutí, ale nikdy nám neodejmou svobodu.

I Ježíšova výzva „Pojď za mnou!“ vyžaduje jasnou odpověď vyjádřenou především činy: vymanit se ze své pasivity (Mk 2, 14), opustit všechny dosavadní aktivity (Lk 5, 27), jít odlišnou cestou než ostatní (Mt 8, 22), bezpodmínečně vykročit (Lk 9, 59), přijmout svou novou cestu celým svým životem (Mt 9, 9). V Písmu se to zdá tak jednoduché: ihned vstal a šel za ním. Pro většinu lidí se jedná o proces trpělivého zrání. 

Více informací a inspirativních textů nabízí přímo stránky Arcibiskupského semináře, např.: 

Je zde také možné seznámit se s tím, jak vypadá život seminaristy, nebo využít některé z nabízených modliteb za kněžská povolání.

V rozlišování životního povolání exitují tři nejprověřenější pomůcky: modlitba, duchovní doprovázení a společenství.

V případě, že nemáš v blízkosti nikoho, s kým by sis mohl o této otázce povídat, je možné kontaktovat kohokoliv z našich diecézních kněžích či řeholníků. Inspirací mohou být osobní příběhy některých z nich:

“Knězem jsem 10 let. Pocházím z Plzeňské diecéze, z farnosti Nejdek. Od mládí mě fascinovala postava Ježíše. Měl jsem touhu ho následovat a spojit s ním svůj život. Nakonec jsem se rozhodl pro diecézní  kněžství a nikdy jsem nelitoval svého rozhodnutí. Ačkoliv jsem knězem krátce, vnímám, že život kněze není vždy snadný, naštěstí mám mnoho přátel, zvláště mezi kněžími, kteří mě na této cestě provázejí a podpírají. V současné době, po návratu z dlouhých studií v Římě, působím v Rokycanech a na filosofické fakultě v Plzni. Italská a česká církev jsou dost jiné světy, přesto mohu potvrdit, že také u nás platí Ježíšova slova: „Žeň je hojná, ale dělníků málo“. Je stále mnoho lidí, kteří touží po Bohu, po blízkosti kněze, po pokladu víry, který „neseme v hliněných nádobách“. Zároveň však musím říci, že jsem jako kněz daleko víc od lidí dostal, než jsem jim byl schopen dát, a za to chci také Bohu poděkovat.”
P. Pavel Frývaldský, Rokycany

„Hrozné je to, že kdybych byl teď svým farářem v době, kdy jsem se hlásil do konviktu, nikdy bych sám sobě doporučení nedal. Byl jsem čerstvě po maturitě, zmítaný svými nejistotami, vůbec jsem nevěděl, jestli opravdu chci být knězem, jen mi připadalo, že to, co žijí kněží  kolem mě, je velmi smysluplné. Šel jsem to zkusit, nic víc, nic míň. Zpětně si říkám, že kdybych byl tehdy rozumný a počkal, až budu mít jistotu, až budu starší a zralejší, pravděpodobně bych k tomuhle kroku už nenašel odvahu a minul bych se s tím, co mě teď dělá šťastným. Mám pocit, že se ke mně Pán Ježíš choval jak kluk, který chce využít toho, že holka, která se mu líbí, je mladá, hloupá a nezkušená, a tak ji snadněji sbalí. Nikomu bych nedoporučoval, aby v podobném stavu šel do semináře, ale moje cesta to byla.
Čím dál tím víc vnímám, jak jsem vděčný za to, že smím být knězem. Vůbec to neznamená, že to byla vždy cesta přímá bez problémů a krizí. Těch jsem si užil docela dost. V srdci si nesu jizvy z boje. Ale ten, komu patřím, za to stojí.
Vysvěcen jsem byl v roce 2006, knězem jsem třináctý rok. Zezačátku bych na otázku, čím je pro mě kněžství, odpověděl asi tak, že je to služba lidem, která mi dává smysl. Teď spíš vnímám, že kněžství není ani tak o tom, co dělám, ale co jsem. A co jsem? Jsem ten, koho Kristus pozval k takové blízkosti, že se smí spolu s ním darovat církvi. Důležitější je ona blízkost, než to, jakého druhu to darování bude. Ta blízkost je pro mě to, kvůli čemu stojí zato žít.“
P. Pavel Petrašovský, Plzeň

„Přijmou Boží povolání či řekněme výzvu k duchovnímu životu a stát se knězem se může pro někoho snad zdát jako čisté šílenství. Ale proč nebýt šílencem v šíleném světě? Nejde o životní styl, nýbrž o formu života, která se může stát svědectvím pro společnost. Co tedy vnímám jako důležité, je potřeba přijetí této Boží výzvy, a pak se dějí opravdu VELKÉ věci. Vím, o čem píšu, mně se začaly totiž dít, když jsem podal svou přihlášku do semináře za naši plzeňskou diecézi. V seminární formaci jsem se dostal do skvělého společenství bohoslovců a představených, na fakultě pak do společenství studentů a pedagogů. Obě společenství mě opravdu obohatila, často potěšila, někdy slušně řečeno naštvala, ale přece jen dovedla ke službě Bohu i člověku. Mít odhodlání, důvěru v Jeho vedení a zdravé ideály do kněžského života je velkým plusem, především v době prvopočátku vnímání povolání v našem životě. Proto doporučuji nezahazovat nádhernou nabídku odevzdání svého života, může se totiž zrovna i tobě stát, podobně jako mně, že budeš prožívat a zakoušet Boží přítomnost všude, kam se jen podíváš. Určitě se ti povede vytvořit množství přátelských vztahů, které tě podrží, když by byla nějaká ta krizovka, určitě potkáš nespočet supr a zajímavých lidí a co po dobu přípravy načerpáš, můžeš pak v podobě kněžské služby rozdávat dál světu. A o tom to celé vlastně je…“
P. Bystrík Feranec, Klatovy

"Pocházím ze západočeského městečka Nýřany, kde jsem prožil většinu svého života. Od dětství jsem věřil v Boha, k víře nás vedla naše maminka. Ovšem tato víra byla velmi nezralá, k velkému zlomu u mě došlo až na střední škole, kde jsem ještě s jedním svým spolužákem prožil přerod dětské víry ve víru jakožto opravdový vztah s Bohem. Najednou to, co jsem předtím jen věděl, jsem začal prožívat – že mě Bůh miluje, že za mě Ježíš položil svůj život na kříži, a že touží, abych ho pozval do svého života. Od té doby se v mém srdci ozývala čas od času v různých intervalech a s různou intenzitou touha žít svůj život ve velmi těsném sepětí s Bohem, a začínal jsem si uvědomovat, že takový život by asi nebyl plně kompatibilní s životem v rodině. Začala ve mně krystalizovat touha po mnišském životě, a domníval jsem se, že mě Pán zve k životu v benediktinském řádu. Později se však přidala druhá silná touha, a sice sloužit lidem a pomáhat jim na cestě ke Kristu. Zároveň jsem palčivě pociťoval, že naše diecéze potřebuje nové kněze, kteří by hlásali Boží slovo lidem, kteří po něm touží. A tak po období rozlišování a za doprovázení zkušeného kněze se zrodila jistota přesvědčení, že mě Pán zve ke kněžské službě v naší plzeňské diecézi. Po 13 letech běžného života, kdy jsem se živil prací svých rukou (zootechnik, opravář strojů), jsem tedy podal přihlášku do semináře, absolvoval přípravu, a v současné době jsem třetím rokem knězem. Zažívám radost z toho, kdykoli vidím, že mohu někomu pomoci nalézt a přiblížit se Kristu – radost z toho, že jsem patrně tam, kde mě Pán chce mít."
P. Milan Geiger, Kralovice

"Proč jsem se stal knězem? Protože jsem se v pubertě rozhodl odhalit pravdu o tom, jestli Bůh je, nebo ne, abych případně nemusel poslouchat smyšlené příkazy někoho, kdo neexistuje, nebo mít strach, kdybych je neposlouchal, ale neměl přitom jistotu, že není nikdo, kdo to jednou zkontroluje.Tehdy mi Bůh dal poznat, že fakt není jenom iluzí, čímž pro mne začalo období zjišťování toho, jaký je a jestli po mně chce ještě něco jiného, než abych chodil v neděli do kostela.Postupně jsem se s ním dostával do kontaktu víc a víc a poznal, že je fajn a že chci svůj život žít s ním. To ještě vůbec neznamenalo jít do semináře; spíš naopak, knězem jsem být nikdy nechtěl. Vybral jsem si za povolání architekturu, vystudoval ji a začal pracovat. Zároveň jsem dál hledal ‚tu pravou‘ k založení rodiny. Už od onoho prvního rozhodnutí v pubertě přitom rostla má nekompatibilita nejen se stavebním průmyslem, ale s životem celé naší většinové společnosti: Jak jsem se postupně učil žít křesťansky, narážel jsem jednak stále víc na proud života společnosti, jednak jsem si pořád víc všímal, jak prázdná a nešťastná jsou lidská srdce bez Boha, a chtěl jsem mu pomáhat je naplnit tou radostí a poznáním smyslu, které jsem sám dostával životem s ním. Dlouho jsem si myslel, že to budu moci dělat jako architekt, tím, že pro lidi a s nimi budu tvořit lepší životní prostředí. Ukázalo se to ale jako zoufale neefektivní způsob. A tak jsem postupně vzal vážně různé indicie, kterými mi Bůh už dlouho naznačoval, že mne chce v semináři. Po těžkém boji mezi mou představou o mém štěstí a postupně sílící důvěrou, že Bůh ví líp než já, co a jak je pro mne dobré, jsem kapituloval a rozhodl se ho poslechnout i v tomto."
P. Pavel Fořt, Plzeň

Pastorace povolání v Diecézi plzeňské

P. Vlastimil Kadlec, OMI

Žebnická 559, 331 01 Plasy

kadlec@bip.cz

 

Kontakty na další kněze jsou uvedené v Diecézním katalogu.

Zdroj: Arcibiskupský seminář Praha

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás