Se sestrami sv. Josefa o působení v plzeňské diecézi, o loučení i plánech do budoucna

Publikováno
27. 5. 2019
Po 24 letech působení v plzeňské diecézi se loučíme se sestrami sv. Josefa z Chambéry. Povídaly jsme si se sestrou Giselou (z Německa) a se sestrou Jayou (z Indie) o působení komunity v Plzni, o těžkých i krásných zkušenostech a o plánech do budoucna.

Jak vzpomínáte na svůj příchod do Plzně?
Gisela
Naše zdejší působení začalo v roce 1995, v Plzni na Lochotíně. Tam jsme žily jen několik měsíců (od května do září), byla to docela zvláštní zkušenost. My, 4 sestry, jsme bydlely v bytě 2+1 s modlitebním koutkem. Nebylo to vždycky úplně snadné. Učily jsme se česky. A protože léto bylo tenkrát moc krásné, chodily jsme často na procházky do lesa, abychom to všechno vůbec nějak zvládly.

V září už pro nás bylo připraveno nové bydlení na plzeňském biskupství. Nešlo o klasický byt, bydlely jsme v podkroví (na místě dnešního Pastoračního oddělení). Na ty první roky to bylo ideální. Přicházeli za námi lidé, děti, mladí i staří. Tenkrát už jsme také pracovaly – já na Církevním gymnáziu Plzeň a Jaya v Charitě, kde pracuje dodnes. To bylo fajn, to nám bylo blízké. Bylo výborné, že jsme byly v samotném centru, přímo na biskupství, které ale tenkrát před lety bylo ještě malé. To byl dobrý vstup do života tady v Čechách.

Jaya
Biskupství bylo jako domov, mělo takovou domácí atmosféru; ještě to nebyl tak velký úřad jako dnes. Nedovedu si představit, že bychom tam teď bydlely tak jako tenkrát. V sobotu a v neděli tam nikdo jiný nebyl, jen bývalý kancléř P. Škach. To byl úžasný člověk – on nás postupně uváděl do zdejšího života a kultury.


Co vás po příchodu do České republiky nejvíc překvapilo?
Gisela
Překvapilo mě, že tady jsou lidé tak potichu – v tramvaji nemluví, i na ulici jsou tiší. Hodně tu taky jezdila Škoda 120, to jsme neznaly. Líbilo se mi zdejší církevní společenství, blízkost mezi lidmi.

Z řeholních společenství žily tady v diecézi Školské sestry z Notre Dame, až po nás přišly sestry salesiánky. To byl také jeden z důvodů, proč jsme přišly do Plzně – řeholní sestry tady chyběly. Jedna z našich sester, která pobývala v Římě, byla tehdy v Praze u kardinála Vlka, který jí ale řekl: „My tady už sestry ze zahraničí máme.“ Pak se ale pan kardinál setkal se sestrou Emou znovu v letadle na cestě do Říma a tenkrát už vyjádřil přání, abychom přijely do Čech. Kardinál Vlk informoval biskupa Radkovského, ten už o nás věděl, a tak jen řekl: „Přijďte, čekáme na vás.“  A tak jsme přišly.
Byly jsme zaměstnané ve škole a v Charitě, začínaly jsme vlastně bez jakéhokoli plánu. Ale pan biskup byl otevřený a my jsme byly také otevřené.

Co pro vás bylo ze začátku nejtěžší?
Jaya
Byly jsme tu nejdříve 4 sestry, ale dvě z nás, trochu starší než my, se musely vrátit.

Gisela
Český jazyk je těžký, je náročné poznat lidi a kulturu, získat nové kontakty. Pro nás je velmi důležité, že když někde jsme a chceme tam žít, tak musíme žít tak, jak se žije právě na tom místě. Ne tak, jak se žije u nás doma.

Jaya
Pro mě bylo těžké žít tu s jinou barvou pleti. První dva roky byly těžké a bolestivé, myslela jsem si, že se také vrátím zpátky (nejen kvůli té barvě pleti). Přijela jsem do Čech s radostí pro misii, ale rasismus tady mě zaskočil. Když jsem předtím byla v Německu nebo v Dánsku, s ničím podobným jsem se tam nesetkala. Až tady.

Gisela
Sestra Celine, Indka, se vrátila už v září 2018 do Indie. Měla tady také takovou ošklivou zkušenost. Mě, která se neliším barvou pleti, tady nevnímali jako cizí. Vždycky jsem říkala: „U mě se to pozná, až mluvím.“ Já jsem se bála, že nás tady lidé nechtějí, to se ale vůbec nepotvrdilo.

Jaya
Teď už všichni říkají: „To jsou naše sestry.“ Už víme, že sem patříme. První dva roky to bylo těžké, ale pak nás poznali a pochopili, jaké jsme. Věděli také, že nejsem cikánka.

Gisela
O druhých Vánocích tady mi jedna studentka z Církevního gymnázia Plzeň dala pohled, na který německy napsala: „I když jste daleko od domova, víte, že tady je nás hodně, kteří vás milují.“ To byl asi ten nejkrásnější dárek, který jsme tu hned na začátku dostaly. Vypadá to možná jako maličkost, ale je to velká věc.

Jaya
„Sestřička je hodná, šikovná,“ říkají napřed lidé, když chodím za pacientkami. Nikdo se prý o ně tak dobře nepostará. Ale pak najednou řeknou: „Ale ne, ona je černá!“ Ale mně to nevadí, protože jsem nepřijela proto, abych dostala od lidí potvrzení o tom, jaká jsem já, ale proto, abych rozdávala radost. Když jsme přijely, nikdo se (nejen na nás) neusmíval, byla tu taková smutná atmosféra. Ale když jsem se začala usmívat, někdo jen koukal, někdo měl radost… Protože jsme nežily pro sebe. Křesťanský život je radostný. Jsou těžkosti, je tady smutek, každý má nějaký svůj kříž. Ale máme ho nosit radostně.

Gisela
Lidé nám často říkali, že je to zvláštní a divné. Tři sestry, tři národy, tři různé barvy pleti. Lidé to nemohli pochopit. A my jsme pokojně a klidně žily pohromadě, zkusily jsme vybudovat komunitu.

Jaké je poslání vaší komunity?
Jaya
Naše řeholní charisma je jednota. Jsme mezinárodní kongregace, takže máme velkou zkušenost s životem v jiných kulturách. Když žijeme v určité zemi, snažíme se žít podle jejích zvyků, nepřivážíme svou kulturu. Pocházím z Indie – nosím sárí, jím indické jídlo atp. Ale tady ne, tady se musím přizpůsobit. Musím se oblékat a jíst tak, jak je to obvyklé v té kultuře, ve které právě jsem. To bylo tady v Čechách moc fajn, když nás tu lidi seznamovali se zdejšími zvyky, s jídelníčkem. Co jsou to palačinky, co jsou knedlíky… To jsme dříve neznaly.

Gisela
Je třeba vědět, jaké je naše charisma, a mít vůli ho žít, poslouchat Boží vůli. Co společně chceme? Je třeba pořád rozlišovat.

Jaya
Když se s námi lidé setkali, viděli, že jsme radostné. Vždycky se ptali, jak je možné, že jsme vždycky usměvavé. Asi vidí, že nejsme náladové – ať je horko, ať prší, vidí naši radost. A vidí snad také, že za tím ještě Něco je. To je nejdůležitější. Ne to, co velkého jsme udělaly, ale naše přítomnost.

Gisela
Lidé se často ptají, co děláme. U nás v komunitě jsme o tom hodně mluvily – co děláme? Ale pak jsme vždycky zjistily, že nechceme něco dělat, ale chceme být. Přítomnost – to slovo pro nás bylo tak důležité, že se stalo centrálním. Přítomnost je vlastně něco jako synonymum pro slovo Bůh. To nezjistíte po jednom roce, to je cesta krok za krokem. Je to těžké a je to pokušení – lidé se všude identifikují buď svým zaměstnáním, nebo tím, co dělají. Práce a konec. Co děláte? Nedělám nic. Já jsem. To je velký úkol. Slovo přítomnost je opravdu moc důležité.

Jaya
Přítomnost znamená také naslouchání. Naslouchat a dávat čas druhému. Dnešní doba je plná spěchu, lidé ale potřebují trochu času. To je dnes největší dar – být s nimi, pár hodin, nebo pár minut. To je moje zkušenost: chodívám za staršími lidmi, protože oni to potřebují. Podat bandáž, injekci nebo léky, to je to nejmenší. Jsem přítomná a naslouchám – jsem tu teď pro vás, mám vás ráda, nejste pacient-věc, ale člověk. I v tom je Bůh, takhle já vidím v lidech Krista. Nevadí mi, když třeba smrdí nebo jsou špinaví. Ano, péče o některé pacienty je náročná, někdy třeba i nadávají, ale úsměv jen pro ně, ten se neztratí. Oni už časem vědí, že nejde jen o tu injekci nebo bandáž. Když jsem byla tři měsíce pryč, poznala jsem pak, jak moc mě postrádali, jak jsem jim chyběla. „Sestřičko, ne to, co děláte, ale vaše přítomnost, vaše slova chyběla. Stačilo vaše dobrý den a náš den začínal dobře.“

Na co budete rády vzpomínat?
Gisela
Veselá historka na poště – chtěla jsem jednou koupit na poště asi pět známek na dopis. Ale řekla jsem pět set. Koukali na mě, ptali se – co chcete? Ještě jsem neuměla pořádně česky, to bylo veselé.

Gisela, Jaya
Když jsme tady byly nově, lidé v okolí zjistili, že my i sestry salesiánky tady v domě jsme jeptišky, i když tak nechodíme oblékané. Tohle je ten dům jeptišek. Jednou se sousedům narodilo dítě a mladý tatínek to slavil s kamarády. Asi ve dvě hodiny v noci jsem měla otevřené okno, a tak jsem slyšela: „Pš, pš, jeptišky se vzbudí.“ I v noci, opilí, říkají: "Pozor, jeptišky spinkají!"

Krásný a důležitý je pro nás také tento dům [v Křimické ulici] – tady jsme bydlely prakticky od roku 97 a s námi také komunita sester salesiánek, v této budově také začínalo DCM. Vždycky jsme dobře spolupracovali, měli jsme také takový rituál: jednou za měsíc jsme se setkali, slavili jsme mši svatou nebo se modlili, pak jsme společně večeřeli a povídali si, co je nového a co se právě děje… I tohle jsme pomalu rozvíjeli, to nebylo samo od sebe hned od začátku. Ani tenhle byt nebyl tak útulný jako teď. Nejen dům, ale domov jsme tady budovaly. Vidím těch 24 let jako obrovský dar od Boha, ty dary ovšem dostáváme prostřednictvím lidí.

Jaya
Hodně věcí se za ty roky změnilo. Plzeň byla už v roce 95 krásné město, ale změnila se, teď úplně kvete. I diecéze, i město – rostou před našima očima. Je to úplně jiné, než jaké to tenkrát bylo. Lidé už také jinak komunikují, i když mám stále jinou barvu pleti, dnes už říkají – „Říkala jste, že jste cizinka? Jste naše!“

Gisela
Jeden takový veselý příběh. My jsme tady nebyly, ale byla tady sestra Jarka (teď je ve Venezuele). Vyprávěla, že sem jednou dopoledne přišli policisté a ptali se, jestli tady bydlí cizinci (nedaleko odtud je ubytovna cizinců). A Jarka úplně samozřejmě řekla: „Ne, vůbec, tady vůbec. U nás ne.“ A pak… „Jé, vlastně tu bydlí tři – Jaya, Celine, Gisela a ještě Krzysztof [Dędek]." Bydleli jsme tady najednou 4 cizinci, ale smáli jsme se – my jsme tady přece doma.

Stala se Plzeň vaším domovem?
Gisela
Jsme tady doma, protože tady máme přátele.

Jaya
Kvůli té přátelské atmosféře.

Gisela
Každý rok, na konci léta, ptali se lidé tady nebo ve škole, kde učím: „Proč jste se vrátila? Vy jste Němka, vy nemusíte sem do Čech.“ Odpovídala jsem: „Vrátila jsem se, protože sem patřím a tady je můj domov.“ To nemohli pochopit: „Vy tady být nemusíte, a stejně tady jste.“ Nojo, jsem tu. Máme tady přátele.

Jaya
Když tady mnoho let bydlíme, tak se také kulturně přizpůsobujeme. A když se po dlouhé době vracíme, jsme zase „cizí“ tam doma. Kultura tady je pro mě úplně jiná – jazyk, myšlení, všechno. Když tu musím bydlet a být tady doma, abych naplnila své misijní poslání, znamená to, že musím měnit své smýšlení. Nemůžu myslet jako Indka a nemůžu pracovat mezi lidmi, kteří zažili nacismus nebo komunismus; musím zdejší lidi poznat a vžít se do jejich kůže. Jinak tu nemůžu být a pracovat, nemůžu dát to, co bych mohla. Musím úplně změnit své smýšlení – např. co se týká komunismu, musím bát empatická. Musím svou kulturu upozadit a pomalu vstřebávat novou kulturu.

Gisela
Dneska se hodně mluví o interkulturalitě. Možná jsme byly schopny tvořit nějakou formu interkultury. Protože interkultura vlastně znamená něco nového. To není jedna kultura plus jiná kultura a to dohromady… Je to něco nového. Aspoň tady u nás v komunitě jsme to myslím částečně zvládly. Ale jsem opatrná to jakkoli soudit – i když o tom všichni mluví, je to velmi těžké.

Jaya
Každý si myslí, že jeho kultura je nejlepší a správná. Když žiju a bydlím někde jinde a chci tam žít úplně, musím upozadit svou kulturu. Nejde to tak, že já přijedu a budu předávat to své.

Ze začátku to bylo těžké. Pak jsme ale začaly budovat přátelství se sousedy (nemuseli to být věřící, nám je jedno, kdo je věřící, kdo nevěřící, sociálně slabý…všichni jsou Boží děti). Přátelíme se třeba s jednou rodinu, která tady v blízkosti bydlí. Když jsme se poznali, nemohla jsem uvěřit, že se mohou o nás „cizí“ tak krásně a laskavě postarat. Nemůžu občas uvěřit jejich štědrosti a laskavosti – Martínkovi nás neberou jako cizí. Cokoli se tady děje, Martínkovi jsou u toho. Můžeme v létě všechny odjet – oni mají klíč, a tak přijedou, zalijí kytky, postarají se o byt. Nic pro ně není problém. Když přijedu první do domu, v ledničce je jídlo… Jsou jako naše rodina. Volám jim – „Kde jste, jste v pořádku?“ Když jsem tady já sama, vždycky zase volají oni mně – „Jsi v pořádku? Nezaspala jsi? Neumřela jsi?“ Vždycky je to taková jistota, možná ani doma nemám tolik lidí, na které bych se mohla tak spolehnout. Máme hodně přátel, ale takových, jako jsou Martínkovi, máme jen pár.

Gisela
Mám dojem, že jsme se mohly dotknout srdcí několika lidí. 

Co vás čeká po odchodu z plzeňské diecéze? Po čem se vám bude stýskat?
Gisela
Na podzim odcházíme do Dánska, kde máme provincii Sester sv. Josefa. Tam, v exercičním domě u moře, budeme žít. Bude nás pět (dvě nebo tři je málo), budeme pomáhat a spolupracovat. Bude tam mnoho práce. Budeme se starat o starší sestry (některé jsou v domově seniorů, ale také potřebují nějakou pomoc), bude tam dost co dělat. Není to úplně naše rozhodnutí, rozhodla naše generální představená. V Dánsku potřebují podporu, my ji rády poskytneme.
Těším se na život na venkově. Já jsem v Dánsku bydlela 11 let, tak znám ten jazyk, pro Jayu je to náročné. Bude se muset na stará kolena učit.

Jaya 
Bude se nám stýskat po přátelích, budou nám chybět studenti, kolegové…

Gisela
Také váš dobrý chleba, ten v Dánsku nemají. Knedlíky nemusím, ale chleba mi bude chybět. Ale vztahy, ty jsou samozřejmě nejdůležitější. Taky po písničkách se nám bude stýskat: „Narodil se Kristus Pán… Vesel se nebes Královno…“

(22. května v Plzni, mluvené slovo převedla do textové podoby Jana Drengubáková.
V galerii najdete fotografie Soni Pikrtové ze slavnostního rozloučení s komunitou sester sv. Josefa, které proběhlo 18. května v Plzni.)

Fotogalerie

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás