Plzeňská diecéze pro mě bude vždy domovem, ve kterém jsem získala víru

Publikováno
23. 7. 2019
Petra Klára Týnovská se před pár lety rozhodla vstoupit ke Školským sestrám svatého Františka do komunity v Brně. Z Plzně se definitivně odstěhovala před rokem, ale s vděčností vzpomíná na to, jak jí atmosféra plzeňské diecéze, místní bratři františkáni a další důležití lidé ovlivnili její cestu k rozhodnutí pro zasvěcený život. Přečtěte si její příběh.

Narodila jsem se před dvaceti šesti lety v Ostrově nad Ohří, ale od mých sedmi let jsme ale bydleli s rodiči a bráchou v Plzni, kam jsme také chodili k bratřím františkánům do farnosti na Lochotíně, takže všude říkám, že pocházím z Plzně. Později následovalo pětileté studium psychologie v Praze a v červnu minulého roku jsem zakotvila v Brně, protože jsem se rozhodla vstoupit do kandidatury Školských sester svatého Františka, a právě v Brně probíhá jejich počáteční formace a postulát. Ráda bych se s vámi podělila o radost, kterou z objevování svého duchovního povolání prožívám. Také vás chci povzbudit v tom smyslu, že i z naší diecéze Pán povolává k zasvěcenému životu.

Odjakživa mi bylo blízké trávit čas s Bohem, a to jak v tiché modlitbě, tak hlasitým hraním na kytaru nebo službou druhým. Zažívala jsem, jak je Pán Bůh se mnou v těžkých, ale i v radostných momentech mého života. O řeholní život jsem se začala zajímat v dospívání. Nejprve to byla spíše zvědavost a fascinace odlišným způsobem života, která se postupně měnila ve vášnivou touhu se Pánu zcela zasvětit. Velmi mě nadchla františkánská spiritualita, kterou mi bratři františkáni odmala předávali. Líbilo se mi, jak bratři žijí – ve službě Bohu, blízko lidem, s radostnou myslí. V sedmnácti letech jsem s nimi byla poprvé na pouti v Assisi a svatého Františka a svatou Kláru jsem si zamilovala natolik, že jsem přijala Kláru za svou biřmovací patronku a nechala si toto jméno zapsat i do občanky.

Postupně jsem hledala své povolání. Během středoškolského studia jsem se zapojovala do dění ve farnosti, pak jsem začala také jezdit na faru do Holostřev, kde jsem objevila krásu života v komunitě a ve službě druhým. Nejprve jsem uvažovala o tom, že se stanu zasvěcenou pannou, nebo že budu františkánskou terciářkou. Pak jsem začala rozvažovat nad životem v klášteře, a zároveň mě lákala možnost zůstat ve světě a sloužit lidem, takže jsem nehledala vyloženě kontemplativní řád, ale spíše jakousi ženskou odnož bratří františkánů. Bratři mi předali kontakt právě na Školské sestry svatého Františka, které jsem v lednu 2016 poprvé navštívila. A protože mi s nimi bylo dobře, v září 2017 jsem pak vstoupila do jejich kandidatury – to jsem stále za sestrami jen dojížděla, ale už pravidelně. Sestry vyžadují, aby kandidátka před nastěhováním do kláštera měla za sebou rok práce „ve světě“ a dokončená studia – proto jsem se následně v listopadu 2018 nastěhovala k sestrám do brněnské komunity a začala jsem mít podíl na jejich běžném životě.

Jak vlastně tento náš běžný život vypadá? Žijeme společně v našem „klášteře“, který je vlastně rodinným domem na okraji Brna. V komunitě je nás nyní sedm – z toho 4 sestry a my tři kandidátky. Den začínáme obvykle před šestou hodinou ráno v kapli, kde každá soukromě rozjímáme nad evangeliem. Pak se společně pomodlíme ranní chvály, účastníme se mše svaté, posnídáme. Potom se rozjedeme do našich prací. Vzhledem k tomu, že jsme kontemplativně-činný řád, má každá sestra zaměstnání, a to nejen v církevním prostředí, ale také mimo něj. Já například pracuji v sociální službě Renadi, která se věnuje lidem, mající potíže s alkoholem, s gamblingem nebo s návykovými látkami. Můj pracovní den vypadá tak, že si povídám s lidmi o jejich těžkostech a doprovázím je na cestě k zotavení. Po práci se setkáme opět doma na společné večeři, pak se pomodlíme nešpory a máme hodinovou adoraci. O víkendech se snažíme odpočívat – sobotu prožíváme jako volný den, takže neprobíhají společné modlitby. Většinou uklízíme, nakoupíme, vaříme, pečujeme o dům. V neděli se věnujeme modlitbě a nepracujeme. Jednou do měsíce míváme neděli jako den duchovní obnovy, při kterém máme silentium, pouštíme si duchovní přednášky a ještě více času trávíme rozjímáním a modlitbou.

V lednu letošního roku jsem společně s jednou kandidátkou Klárkou zahájila postulát, který v naší kongregaci může trvat půl roku až dva roky. To znamená, že už se vážně chystáme na začátek noviciátu – dvouleté doby, kdy oblečeme řeholní šat, přijmeme nové jméno, odejdeme do ústraní a vyzkoušíme si sesterský život „na plný úvazek“. Sestry už stanovily termín – v neděli 18. srpna při ranních chválách oslavíme „obláčku“ – čili přijmeme hábit a zahájíme dobu noviciátu. Obřad to bude soukromý, v kruhu sester, takže vás bohužel nemohu pozvat, o to více vás však prosím o doprovázení v modlitbě. Od srpna mě tedy čeká rozjímavý život v našem největším klášteře v Praze.

Ať už se ocitnu na jakémkoli místě, plzeňská diecéze pro mě bude vždy domovem, ve kterém jsem získala víru a dále ji prohlubovala. Sestry to o mně dobře vědí a kdykoliv někde slyší zmínku o Plzeňsku, nadšeně mě informují. Hodně jim o Plzni vyprávím, protože si velmi vážím toho, jaká je v naší diecézi milá a osobitá atmosféra. Jsem vděčná všem dobrým duchovním, které jsem na své cestě již měla možnost potkat – hlavně je to jáhen Elva Frouz, který mě léta duchovně doprovázel, dále také bratři františkáni – Bonaventura, Didak, Dominik a další, kteří mě nejvíce nadchli pro františkánství. Vyprošuji své rodné krajině Boží požehnání a nesu si ji dále ve svém srdci. Svěřuji se rovněž do vašich modliteb a předem za ně děkuji!

Petra Klára

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás