Promluva biskupa Tomáše na Popeleční středu

Publikováno
27. 2. 2020
"Kéž je naše příprava na velikonoční svátky cestou, nikoli výkonem," řekl biskup Tomáš ve své promluvě při bohoslužbě na Popeleční středu v kostele sv. Jana Nepomuckého v Plzni. V tomto článku vám přinášíme její celé znění.

Bratři a sestry,

Popeleční středa je skutečně zvláštní den. Člověk totiž najednou vstoupí do úplně jiné atmosféry než do té, kterou žije karneval nebo masopust. Jako by se o půlnoci mávnutím proutku najednou změnila atmosféra – možná ještě včera večer si člověk dal něco dobrého k jídlu a ještě se pořádně napil, protože dneska už zkrátka začíná ta svatopostní doba. V křesťanském prostředí se objevují různé výzvy, abychom si dali předsevzetí, jakou budeme mít v letošní postní době újmu, která bude pasovat do našeho života. Jako by se otevřela úplně nová charakteristika toho, co znamená žít život z víry. Jako by to znamenalo, že to je charakteristika, která je pravdivější a poctivější, než byl ten roj, který patřil ke karnevalovému veselí.

Ale ono to tak není. Není pravda, že dát si na masopustní úterý dobrou svíčkovou nebo vypít vynikající víno je cestou, která vede k Pánu Bohu méně než dnešní přísný půst. To tak není. Když křesťané nějak rozumí Ježíšově otevřenosti a vnímavosti pro lidství, neznamená to, že tam, kde je půst, je člověk najednou Bohu bližší než tam, kde se raduje. Jsme pozváni, abychom uměli obojí – abychom uměli naplno prožít masopustní chvíle, ale zároveň abychom se také uměli postit. Protože oboje – hojnost i půst – jsou jenom cesty k tomu podstatnému. K tomu, abychom poznali Boží blízkost, zakusili Boží něhu a lásku, abychom objevili Boha, který má člověka rád.

Obě ty cesty mají svá úskalí. Protože cesta hojnosti může vést velmi jednoduše k tomu, že člověk se spokojí s tím, co má, jako s velkou plností a hojností, takže už se nedívá dál. A pro dobré dary zapomene na skvělého dárce. Postní čas zase může být dobou, ve které člověk potvrdí svoji schopnost asketického sebezapření místo toho, aby kráčel na cestě za Bohem milosrdným a laskavým. Mnohem víc se soustředí na to, aby si Boží blízkost zasloužil tím, jak se dokáže omezit, jak se dokáže zříci věcí, které jsou pro něho lákavé, a jak mu to vydrží dokonce celou postní dobu.

Popeleční středa právě stojí jakoby na předělu těchto dvou jiných světů cesty za Bohem. Tak nás všechny chci povzbudit, aby ta postní cesta, tedy cesta přípravy, byla skutečně cestou, nikoli výkonem. Aby byla cestou k realitě života, která je jediná pravdivá a na které tento svět stojí, aby byla cestou k realitě Boží vydanosti do krajnosti, která zahrnuje náš svět. To pokušení, které máme (a které se objevuje jak v hojnosti, tak právě v postní kázni), že my to nějak zvládneme, že my sami sebe naplníme, vezmeme život do rukou tak, aby byl krásný a spokojený, aby měl ty nejvyšší hodnoty, že to zkrátka záleží na nás – tohle pokušení je to největší, čemu máme v přípravě na slavení velikonočních svátků skutečně čelit.

Máme čelit představě, že spása je něco, co získáme, co si zasloužíme nebo zařídíme. Máme čelit tomu, abychom do centra postavili sebe (třeba i sebemrskačsky), a nikoli milujícího Boha. A tak vás naléhavě vyzývám, aby postní čas byl skutečně časem cesty za Bohem, který má člověka rád. Aby byl orientován na Ježíše Krista, nikoliv na nás. Aby tento čas nebyl orientován na naše hříchy, ale na Jeho milosrdenství. Aby nebyl orientován v první řadě na náš sebezápor, ale na Boží vycházení vstříc až do krajnosti vůči každému z nás. Abychom byli orientováni nikoli na to, že vydržíme, ale že se naučíme těšit. Kéž se neorientujeme na emoční trýznění tím, že náš Pán za nás zemřel, ale kéž ho ve svém srdci milujeme, kéž máme vnímavost pro velikost jeho lásky. To je realita našeho světa, to je realita, které jsme uvěřili. To všechno ostatní jsou jen jakési herecké pózy buď soběstačnosti, nebo sebetrýznění. Uvěřili jsme v realitu přicházejícího Boha, který vychází do krajnosti a vstříc člověku.

Prosme, ať tato realita je tou, ve které my sami žijeme, které jsme uvěřili a která ovlivňuje náš život. To je ten pravdivý základ toho, že se nemusíme bát, jak stojí v letošním mottu naší diecéze. Jsme lidmi, kteří s nadějí vyhlížejí přicházejícího Boha, protože jsme uvěřili a zakusili, že je to Bůh milující a blízký. Prožijme cestu k Bohu, který nás má rád. Prožijme postní dobu nejen jako čas, který se krátí, ale také jako vzdálenost, která se zmenšuje mezi námi a mezi naším Bohem, který nás volá jménem, a která nás miluje.

Požehnanou postní dobu. Amen.

Související položky

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás