P. Petr Bauchner: Teologie neúspěchu

Publikováno
17. 4. 2020
Je to takový provokativní název – teologie neúspěchu. Termín teologie, tedy nauka o zjevení Boha, kontrastuje s tím, co si představíme, když se řekne neúspěch. Dostal jsem od jednoho svého kamaráda SMS, ve které mi přeje neúspěch. Napadlo mě, že to je asi úplně poprvé, kdy mi kamarád něco takového upřímně přeje. Přáli jste někdy nějakému svému příteli neúspěch?

Myslím si, že existují dva druhy neúspěchu. Když člověk pořád něco vyrábí a nějak se mu to nedaří, a tak to zkouší pořád jinak a nově. A pak, když se dost snaží, nakonec se mu to povede a třeba i něco vynalezne. To ale není ten typ neúspěchu, o kterém chci mluvit. Je tu ještě druhá kategorie – když si my sami připadáme neúspěšní, když máme neúspěch nějak spojený se svým vlastním egem, se svým vlastním já. Život nám zkrátka nejde, připadáme si neplodní a nedaří se nám. Nebo když se my sami z mnoha různých důvodů cítíme špatně, protože nám třeba někdo hodně ublížil, a od té doby máme pocit, že celý náš život je nějak špatný a neúspěšný…

Já osobně jsem si v období dospívání připadal velmi průměrný a nezajímavý pro lidi kolem sebe. Hodně mě to tenkrát štvalo, možná něco z toho pocitu ve mně přetrvává dodnes. Mám asi v sobě nějaké vnitřní zranění, které jsem se snažil překonat tím, že musím dokázat, že jsem hodný obdivu a dobrých vztahů s ostatními. To je ten typ postoje, kdy se člověk snaží něco dělat proto, aby si ho druzí všimli. V životě to takhle bývá dost často spojené – úspěšný člověk je ten, který něčím vyniká, a tak si ho druzí váží za to, co dokázal a jak je dobrý. Neúspěšný je naopak ten, kdo to v životě kazí, a tak ho ti druzí nemohou mít rádi, prostě ho neberou.

Často se hodně srovnáváme s ostatními lidmi – jak jim se daří, ale nám ne – ta potřeba nebýt jiný než ostatní je v nás hodně zakotvená. Jednou jsem se bavil se svým kamarádem, který mi říkal, jak ho bolí, že já jsem v něčem úspěšný, ale on ne. Ale já jsem měl přesně ten pocit, že je to naopak. Že on je ten, kdo to zvládá, ale já ne. Když jsme si to takhle navzájem řekli, velmi se mi pak ulevilo.  

Jak neúspěch vlastně definovat? Vůbec to nemusí znamenat jen to, že se mi třeba nepovedla zkouška nebo že jsem něco rozbil. Může jít o něco mnohem zásadnějšího, co mi kompletně ovlivňuje a kazí život. Reakce na neúspěch pak můžou být různé. Člověk se třeba začne víc snažit, začne dělat něco, čím se snaží dokázat sobě i světu, že ten neúspěch nějak překoná, že se s životem nějak popere a nakonec bude úspěšný. Někdy se to i podaří, že člověk v něčem zazáří, vloží do toho spoustu energie, ale nakonec stejně zjistí, že k nějakému vytouženému pocitu úspěchu nedospěl, že se v tom pořád nějak motá. V jiném případě člověk prožívající neúspěch třeba spadne do takové temnoty a deprese, až to vede k jakési jeho rezignaci: mně už je to nějak přisouzené, že budu neúspěšný. Takový člověk je pak možná naštvaný na sebe i na své okolí a vůbec o nic už se nesnaží. Tak by to ale být nemělo, to není úplně v pořádku!

Jaká je cesta ven z této temnoty a rezignace?

Velmi mě oslovuje pojem nahota vztahu z knihy Richarda Rohra. Co má tímto spojením autor na mysli? Člověk si může vztah ve své mysli a ve svých touhách budovat na tom, že se snaží druhé lidi něčím upoutat – a čím je (ve svých očích) kvalitnější a lepší, tím kvalitnější a lepší vztah s ostatními lidmi očekává. To je ovšem velmi stresující, protože když pak někde zklamu a neudělám to, co bych měl, tak žiju ve strachu, že mě lidé přestanou mít rádi, že mě opustí a že je přestanu zajímat. Je to taková podmínečná láska – budu tě mít rád, ale musíš nějak fungovat, musíš něco dokázat, aby sis zasloužil, že tě mám rád. Spousta našich aktivit má tyto kořeny – člověk se snaží něco si v životě zasloužit. A v jádru toho všeho je v posledku naše touha po vztazích, vztahy jsou pro nás nejdůležitější. Tento způsob žití vztahů je ale slepou uličkou.

Naproti tomu ale člověk může prožít také to, že když s někým začne žít nějaký vtah, na kterém oběma záleží, tak dřív nebo později oba dospějí k tomu, že začnou odkládat své role (to, čím chtějí druhého oslňovat). Čím víc jsou k sobě partneři upřímní, tím víc jsou pak také křehcí, zranitelní, nazí a otevření… Ale právě díky tomu je jejich vztah lepší, protože začne dýchat a růst právě z tohoto postoje.

To asi není žádná teologie – lidé, kteří Boha třeba vůbec neznají, se mohou cítit být přijati a druhé přijímat ve své „neúspěšnosti“ či „nahotě“ a tak zažít trvalý a silný vztah.

Takhle dnes interpretuji celou Bibli, tak mě baví přemýšlet nad vším, co prožívám: nahota, křehkost vztahu, chudoba, ve které si člověk přestává hrát na pana faráře, na pana učitele, na skvělého sportovce, ale učí se být nějak chudý a otevřený. A právě neúspěch nám v tom může pomoci. Když jsme dobří a všechno se nám daří podle plánu, začneme být pyšní. Stavíme na tom, co jsme dokázali.

Když se nám to ale nevede (sice se snažím, ale nejde to), nutí nás to říct si: o to přece nejde, kolik lidí jsem pokřtil nebo jak mám velkou farnost. Důležité v mém životě jsou vztahy, které nestojí na úspěchu ani na tom, že jsem něco (cokoli) dokázal. To je pro mě, faráře ze Sokolova, velmi silná zkušenost. Tím, že nejsem zajímavý kazatel ani charismatik, působím ve vymírající farnosti, si můžu dovolit mluvit o neúspěchu; snad to zní pravdivě.

Když se pak při kontemplaci ponořím do ticha, tak buď musím myslet na to, co všechno ještě naprojektuju, co ještě za sebou nechám, na spoustu věcí, které ještě musím udělat… Nebo začnu vnímat – aha, vždyť já tady můžu všechno postupně odkládat a jenom nějak být, nechat se Někým milovat a Někoho milovat. Možná hodně slabý, křehký, bez ničeho, ale přitom ve velkém pokoji a v radosti, že můžu upřeně vnímat svoji závislost, potřebnost. Pak se mé já cítí mnohem líp, když se můj neúspěch může proměnit v prožívání mého vlastního bytí, které má smysl samo o sobě a není obtížené tím, co jsem dokázal.

Papež František říká ve své exhortaci (cituje nějakého jihoamerického autora): „Život sám je poslání, člověk v životě nemusí hledat nějaké poslání, protože život sám je poslání.“  Nemusím si „dělat život“ z toho, co dělám, ale život sám má smysl.

Úspěchy často vedou člověka k osamělosti – je borec, ale má problém navazovat vztahy s lidmi. Ta opačná poloha vede k tomu, že se necítí osaměle – je sice neúspěšný, ale ne osamělý, což je myslím výhra.

Podle svého prožívání si děláme představu také o Bohu – tak, jak žiju, takového mám Boha. Člověk, který je veselý, má veselého Boha, kdo je smutný, má smutného Boha, kdo potřebuje druhé nenávidět, má Boha, který trestá atd. Každý máme Boha takového, jaký žijeme život – promítáme si do představy Boha své představy. Když jsem dříve četl evangelia, přenášel jsem si do Ježíše představy o tom, jak za sebou táhl ty davy; jako farář jsem také chtěl mít za sebou tleskající davy. Ježíš pořád dělal zázraky, lidé mu tleskali a měli ho rádi, i já jsem chtěl zprostředkovat uzdravení, aby mě lidé potřebovali… Seděla mi tu představa Ježíše jako úspěšného člověka.

Pak mě ale Bůh vedl dál a jinam a dovedl mě až do situace, kdy Ježíše vnímám zase jinak. Neříkám, že je špatné mít v životě úspěch, ale už v tom nevidím ten smysl a cíl. Pro mě se Ježíš stal člověkem, který to dotáhl do té nahoty. Oni ho pak přibili na kříž a on tam byl opravdu nahý, z lidského hlediska vskutku neúspěšný. Nic moc za sebou neviděl, bylo u něj jen těch pár lidí, kteří mu nějak rozuměli a neopustili ho. Marie, Máří Magdaléna a Jan – to byli asi ti, kteří Ježíšovu nahotu dokázali unést. Ostatní učedníci utekli, schovali se, nechápali, co se to děje, nechápali smysl kříže. Ale aspoň pár jich porozumělo tomu, že vztah Boha k člověku je o téhle nahotě. Bůh potřebuje s člověkem navázat vztah, jinak to nejde. Je třeba, aby se lidé zbavili svých skořápek, aby se vysvlékli. Ježíš to udělal, protože po tom vztahu toužil a touží. Asi doufá, že i my zatoužíme být takhle s ním.

I dnešní teologie k tomu snad spěje, už člověka jen nemoralizuje, nenabádá ho k tomu, aby byl pořád lepší a lepší (svatý), aby se pořád snažil být dokonalým (svatým) člověkem. V duchovním životě se dnes spíš doporučuje najít Ježíše, jak mi chce pomoci jako člověku ubohému. Proto je Ježíš nazýván Spasitelem – je někým, kdo nám rozumí v našem neúspěchu a slabosti. Tady si myslím, že jsem s Ježíšem schopen prožít hodně hluboké spojení: v té křehkosti, když se odvážím být také slabý a křehký, jako Ježíš. Pak už mi ho nikdo nemůže vzít, můžu přijít o všechno, ale Ježíš je se mnou pořád.

Pro mě osobně víra v Ježíše Krista znamená sílu vztahu i tu sílu nebát se být neúspěšný, nahý a slabý. Tím také načítám Ježíšovu potřebu říci: ale takhle musíš vidět i bližního, lidi kolem sebe. Když na ně pořád budeš koukat jen jako na ty, kteří jsou jiní, lepší než ty, tak se jen budete hádat, kdo komu věří a kdo má v kom vzor. Ale teprve ve chvíli, kdy od těchto věcí máme odvahu poodstoupit, najednou zjistíme, že člověk vedle nás je stejně potřebný, křehký, chudý a nahý, jako jsme my. Vnímám Ježíšovu potřebu nám říct, ať takhle vnímáme i lidi kolem sebe. To jde napříč náboženstvími. Když jsem studoval v Římě, říkal nám jeden profesor, že v takovémto vnímání vztahů se mohou potkat všichni lidé. Jsme si v tom podobní, a tak se nemusíme fackovat svým náboženstvím, svými tradicemi.

P. Petr Bauchner
(Mluvené slovo převedla do textové podoby Jana Lazarová)

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás