Hudba v diecézi

„Varhany, to je taková továrna na zvuky," říká regenschori Aleš Nosek

Publikováno
11. 8. 2020
Rozhovor s Alešem Noskem o varhanách i o práci regenschoriho připravila Jana Lazarová.

Kdo je to regenschori?
V zahraničí jsem se s tímhle termínem nesetkal (např. v Německu používají termín Kirchenmusiker – chrámový hudebník), asi jen u nás v České republice se říká regenschori. Základem slova je regent, tzn. ředitel. Regenschori je tedy ředitel chrámového kůru, jehož úkolem je plánování a organizace hudby v kostele či v katedrále. Z důvodu rekonstrukce plzeňské katedrály jsou všechny bohoslužby, a to i ty s otcem biskupem, dočasně přesunuty do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Už se ale moc těším, až se zase otevře Bartoloměj, protože k tomuhle světci mám velmi osobní vztah – jsem biřmovaný jako Bartoloměj a v mém rodném Rakovníku také máme kostel sv. Bartoloměje. Odešel jsem tedy od Bartoloměje k Bartoloměji… Navíc se mi splnil můj velký sen: stal jsem se titulárním katedrálním varhaníkem. Jsem moc šťastný.

Co dělá (plzeňský) regenschori? Jaká je náplň Vaší práce?
Nejde jen o práci v plzeňské katedrále, ale částečně v celé plzeňské diecézi. Jsem mimo jiné pověřený tím, abych učil a metodicky vedl varhaníky a sbormistry v naší diecézi. Spolupracuji s paní Markétou Reindlovou, která žije v německém Bamberku, ale sem do Plzně jezdívá za svými rodiči. Za spolupráci s ní jsem velmi rád také proto, že paní Reindlová studovala v Německu Kirchenmusik, tedy chrámovou hudbu; takové studium u nás v Čechách prakticky neexistuje, snad jen v Brně lze absolvovat pár semestrů. Metodické kurzy pro varhaníky probíhají tak, že účastníci chodí každých 14 dní na hodinu varhan, během níž se učí nejen techniku hry, ale také varhanní improvizaci. Improvizace je specifický obor varhanní hry, u jiných hudebních nástrojů není až tak častá. Součástí našeho kurzu jsou také základy vedení sboru a základy gregoriánského chorálu. Absolvent kurzu je po dvou letech schopen hudebně doprovodit liturgii. Získá certifikát, jímž může ve farnosti, kde působí, prokázat, že prošel odborným vedením.   

Jaké předpoklady by měli splňovat uchazeči o kurz?
Zájemci o kurz musí mít klavírní základy, nestačí hrát jen jedním či dvěma prsty. Adepti by měli mít za sebou třeba dva roky klavíru, musí být schopni zazpívat lidovou písničku…

Jaké další pravidelné akce připravujete?
Každoročně organizuji také setkání chrámových sborů z plzeňské diecéze, tahle akce vyžaduje z mé strany celoroční přípravu. Každý sbor vystupuje s vlastním asi čtvrthodinovým repertoárem, já navíc vybírám ještě společné skladby na 10–15 minut, které sbormistři se svými sbory nacvičí. Asi dvouhodinový program pak tedy vrcholí společným zpěvem všech sborů. Loni proběhlo setkání v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Plzni, letos ho chystáme v Klatovech.

Měl bych pečovat také o hudbu na diecézní pouti v Teplé. [Pokud se nezhorší epidemiologická situace, uskuteční se letošní pouť v sobotu 12. září.] Tady bychom to měli opravdu rozbalit, hudební doprovod slavnostní bohoslužby musí být velkolepý.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Moje téměř každodenní činnost obnáší varhanní doprovod bohoslužeb a pobožností v katedrále. V současné době – v průběhu rekonstrukce katedrály sv. Bartoloměje – tedy působím v blízkém kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Františkánské ulici. 

Jako hlavní varhaník bych se měl udržovat ve výborné kondici ve hře na varhany. Snažím se několik hodin denně cvičit, i na klavír, abych si udržoval techniku a abych neotupěl (varhaníci si léčí prsty klavírem). Snažím se denně alespoň půl hodinky cvičit klavírní etudy, stupnice a různá prstová cvičení. Musím se cvikem zlepšovat také v improvizaci. 

Každou nedělní liturgii se snažím vyšperkovat nějakou novou skladbou, musím tedy studovat také varhanní literaturu. Až bude otevřena naše katedrála [snad na začátku léta 2021], rád bych před bohoslužbami nebo po nich pozval posluchače například jednou za měsíc k varhanním půlhodinkám. 

Co je pro Vás nejtěžší?
Pro mě osobně je velké úskalí, abych nesklouzl ke stereotypu, abych nehrál pořád stejně. Musím se cvičit v tom, abych byl kreativní, modlím se k Duchu svatému, aby mi v tom pomáhal.

S kým nejčastěji spolupracujete?
Spolupracuji s našimi sbory. Při katedrále jsou tři: Katedrální chrámovou scholu vede umělecký vedoucí Petr Kryl (zpívají každou neděli, převážně hudbu 17., 18. století); potom je to sbor Resonance, který vede paní profesorka Jitka Chaloupková (přijímala mě v r. 2003 na konzervatoř v ČB), a pak je tu ještě Schola Cantorum Pilsensis, což je gregoriánská schola, která zpívá asi 6x do roka a vede ji Petr Blažek. Všechny tyhle sbory řídím ve spolupráci s jejich uměleckými vedoucími.

Při doprovodu bohoslužby s otcem biskupem jde o úzkou spolupráci s ceremoniářem, se sekretářem pana biskupa Honzou Ptáčkem. S ním domlouvám hudební strukturu každé bohoslužby. Mše svatá s otcem biskupem, to je taková špička mého hudebního snažení. Každá mše si samozřejmě zaslouží, aby byla ozdobena co nejkvalitnější hudbou, biskupská mše ale musí být zvlášť dobře naplánovaná. Mým úkolem je zajištění hudby i vymýšlení repertoáru.

Jak se „vymýšlí repertoár“?
Měl bych mít co nejširší přehled o vhodných skladbách, to je velmi zodpovědný úkol. Nesmím vybrat žádný brak, ale kvalitní skladby, které zároveň musí být melodické (to nejde vždycky ruku v ruce). Já osobně nejsem zrovna milovníkem hudby Petra Ebena, ale postupně i v téhle hudbě nacházím něco hezkého. Víc se mi líbí hudba francouzských autorů, třeba i těch z 20. století. Francouzská duchovní i varhanní hudba má takový zvláštní esprit – jde o velmi vděčné skladby, které většinu posluchačů nadchnou. Na rozdíl od německé hudby, která je po hudební stránce mnohdy asi kvalitnější, ale je pro posluchače poněkud náročnější. Také tuhle hudbu mám rád (např. F. Mendelssohna nebo Maxe Regera).

Jaká byla vaše cesta k tomuhle povolání?
Byla to cesta velmi dlouhá a propletená. Po základní škole jsem se vyučil jako automechanik a udělal jsem maturitu na Středním odborném učilišti zemědělském v Novém Strašecí. Maturoval jsem v oboru mechanizace zemědělství. Až později jsem se rozhodl jít na konzervatoř, také díky tomu, že mě povzbudil můj táta.

S varhanami jsem se seznámil nejdříve v rakovnickém kostele, kam mě přivedl kamarád Kája Adam. Mí rodiče do kostela nechodili. Kája se učil hrát v hudebce na varhany, právě díky němu jsem se tedy začal o tenhle nástroj zajímat (a začal jsem asi v sedmé třídě také ministrovat). Pan farář Jaroslav Kučera mě později přihlásil na kurz pro varhaníky-amatéry. Během studia na učilišti jsem tedy dojížděl do Prahy na kurz organizovaný Arcibiskupstvím pražským. Učil mě tenkrát pražský dómský varhaník Martin Poruba, což byla veliká osobnost; když jsem ho v katedrále sv. Víta slyšel hrát, byl jsem jeho hrou fascinovaný. Běhal mi mráz po zádech a říkal jsem si, že tohle bych chtěl taky umět.

Trvalo mi ale několik let, než jsem se rozhodl varhany studovat. Součástí přijímaček je také hra na klavír, varhaníci musí mít solidní klavírní průpravu. Tu jsem já bohužel neměl, dva roky jsem hrál na pianovou tahací harmoniku. Měl jsem velké zpoždění, s klavírem jsem začal až v devatenácti letech a hned po půlroce jsem skládal zkoušky na konzervatoř; to se nedalo zvládnout. Udělal jsem maturitu a měl jsem nastoupit na vojnu, už jsem byl odvedený. Tenkrát mi táta zaplatil intenzivní kurz němčiny, což se mi později, při studiu v Regensburgu, velmi hodilo.

Napodruhé, v jednadvaceti letech, už se mi podařilo přijímací zkoušky složit. Dostal jsem se na konzervatoř do Českých Budějovic, kde jsem studoval šest let a také jsem se tam seznámil se svou budoucí ženou Blankou (kromě hry na varhany se věnovala i zpěvu). Pak jsem odešel do Prahy na AMU, tři roky jsem studoval u špičkového českého varhaníka Pavla Černého. Shodou okolností jsem se potom dostal ještě na dva roky do Regensburgu. Pořád jsem se věnoval stejnému oboru: varhany – koncertní hra.

Můžete porovnat své studijní zkušenosti z Čech a ze zahraničí?
Všem varhaníkům doporučuji, aby šli studovat na západ od našich hranic – Německo, Francie nebo Holandsko, to jsou špičky ve varhanním umění. Tam má varhanní kultura několikasetletou tradici, je na nejvyšší možné úrovni. Nechci říct, že jsou tady v Čechách špatní varhaníci. Naše prostředí je ale poznamenáno komunismem, kterému se za 40 let podařilo vymýtit víru. Také kvůli tomu u nás řada varhan zanikla. Například na pražské AMU jsme měli na cvičení k dispozici jen troje varhany! To je opravdu málo.

Kantoři na Západě jsou motivovanější také proto, že mají za svou práci odpovídající plat. (Když jsem se dozvěděl, jaký plat má můj učitel na vysoké škole tady v Čechách, úplně jsem se zděsil.)

Jak jste se dostal z Rakovníka do Plzně?
Když jsem ještě žil v Rakovníku, živil jsem se jako učitel na ZUŠ. Byl jsem ale ve velmi silném modlení a očekávání, co vlastně přijde. Narazil jsem kdysi na email s informací, že Biskupství plzeňské hledá pracovníka na pozici regenschoriho. V Rakovníku jsem varhaničil, tak jsem se zajímal o to, co je náplní té nabízené práce. Nebylo pro mě ale snadné přesunout se z Rakovníka do Plzně, protože jsme měli rozestavěný dům. Přemýšlel jsem o tom více než rok, mezitím ale nabízené místo obsadil někdo jiný. Když mi to místo nabízeli podruhé, tak už to ve mně zrálo a kvetlo, až jsem si říkal, jestli to není Boží vůle, abych se přesunul do Plzně. Byl to silný magnet, musel jsem ovšem u Rakovníka všechno nechat, a i s rodinou se přestěhovat. Všechny ty peripetie (z nichž některé stále trvají), jsem byl ochoten podstoupit. Jsem vděčný, že to takhle dopadlo, že jsem dostal příležitost v takovém zaměstnání; míst na pozici regenschoriho není moc. Díky tomuhle zaměstnání mám mimo jiné dostatek času na zdokonalování ve hře na varhany.

Čím vás varhany okouzlily?
Od začátku mě fascinují bohatostí svého zvuku: od pianissima po fortissimo s mnoha zvukovými možnostmi. Je to taková továrna na zvuky. Hezké varhany mohou být i ty malé, třeba jen se čtyřmi rejstříky, i na nich se člověk vyřádí. Storegistrové varhany (např. v Olomouci u sv. Mořice, kde najdeme největší české varhany) – to je opravdu obrovská šíře zvuku. Nikoli silou, ale bohatostí. Úplně mě to prostoupilo. Při studiu na konzervatoři jsem měl už předem naposlouchané skladby, které jsem se chtěl naučit. Počáteční nadšení ale nevydrží pořád, musel jsem se k němu vracet. Přišla také velká rutina, hodiny cvičení… To pak člověka ta radost přejde. Mnozí mí spolužáci šli studovat varhany, protože se nedostali na klavír; konzervatoř třeba i úspěšně dokončili, ale u hry na varhany nakonec nezůstali. Je důležité mít k hudebnímu nástroji osobní vztah, aby se člověk vždycky měl k čemu vracet. Varhany jsou nedílnou součástí mého života. Je to ale paradox: i když jde o velmi zajímavý hudební nástroj, není dnes moc populární.

Co musí zvládnout dobrý varhaník?
Lidé si moc nedovedou představit, co znamená ten nástroj ovládat. Hraje se rukama a nohama a k tomu se ještě rejstříkuje. Na konzervatoři se pak studuje pečlivě i pedálová technika, hrají se například stupnice a rozklady akordů nohama. Velmi těžké je umění registrace – naučit se, jak se všemi těmi rejstříky zacházet. Je třeba poslouchat nahrávky různých varhan. Objevování různých možností tohoto nástroje a hry na něj souvisí také s cestováním po Evropě. Evropa je kolébkou varhan. (První varhany vznikly ve 3. stol. př. n. l. v Řecku, je to antický nástroj s velmi zajímavou historií.) Studium varhanní hry neznamená jen zavřít se ve třídě a cvičit; pokud je to možné, je třeba jezdit za tímto nástrojem – podívat se a poslechnout si různé typy varhan, zúčastnit se interpretačních kurzů.

Kam už jste takhle vycestoval?
Několikrát jsem byl třeba v severoněmeckém Stralsundu, kde je velmi osobitá varhanní kultura, byl jsem se podívat na varhany v Paříži, což je zase trochu jiný svět. Úplně odlišnou oblastí je Itálie, která je v něčem podobná Čechám. Naše země patří do tzv. jihoněmecké oblasti (Čechy – Rakousko – Bavorsko – Itálie), v níž byly varhany unifikované. Např. severní Německo a Holandsko mají zase jiný typ varhan, celá Francie je svérázná, další odlišnou oblast tvoří např. Španělsko. Je velké dobrodružství navštěvovat různé kostely s různými varhanami, třeba i varhany od stejného stavitele. Zase jedna shoda okolností: v Rakovníku jsem měl varhany od pražského varhanáře Emanuela Štěpána Petra. Když jsem pak přišel do Plzně do katedrály sv. Bartoloměje, hle – tady jsou také varhany od Emanuela Štěpána Petra.

Jak se od sebe varhany liší? Nelze hrát na všechny stejně?
Varhany jsou dechový píšťalový klávesový nástroj, který obsahuje i obrovské množství píšťal. Nejsou to jen píšťaly v prospektu – v tom čele, kde jsou vidět. Ve varhanách jsou tisíce píšťal, od několikacentimetrových až po píšťaly, které mohou měřit deset metrů a jsou půl metru široké. Jen z té jedné píšťaly už člověk má respekt.

Flétnista, kytarista nebo houslista si přinese nástroj s sebou, trumpetista si trumpetu zahřeje a může hrát. Klavíry si bývají hodně podobné… Ale u varhan dvěstěnásobně platí, že není možné sednout k nástroji a třeba za čtvrt hodiny hrát koncert. To je vyloučené. Na světě nenajdete dvoje stejné varhany – i když to může být jen v detailech, jsou to pořád odlišnosti. Také varhanní skladby jsou rozdílné podle místa vzniku: jinak se hrají a rejstříkují skladby francouzské, jinak německé, jinak skladby z Itálie. V Čechách se skoro vůbec nehraje španělská varhanní hudba, protože španělský typ varhan v Čechách prakticky nemáme.

Pořádám varhanní festival v Rakovníku a dramaturgicky se podílím i na varhanním festivalu tady v Plzni. Účinkující varhaníci přijíždějí den nebo dva před svým vystoupením, aklimatizují se na nástroj, na který mají hrát. Např. v kostele sv. Jana Nepomuckého v Plzni jsou varhany od varhanáře Paštiky. Tenhle nástroj má docela jinak uspořádané rejstříky. Také rozestupy na pedálové klaviatuře pro nohy (to je zvětšenina manuálu) mohou být odlišné. Varhaník se zkrátka musí před koncertem s novým nástrojem trochu sžít.

Která skladba vám obzvlášť přirostla k srdci?
Absolvoval jsem vysokou školu v Řezně mj. Fantazií a fugou na jméno BACH od Regra. Dvacetiminutová skladba, kterou jsem studoval celý rok – strašná kláda. Už od začátku, když jsem začal studovat hru na varhany, jsem se tuhle skladbu chtěl naučit. Paní profesorka na konzervatoři v Českých Budějovicích mě od ní odrazovala: „Alešku, tu byste musel pořád jen cvičit a cvičit, každý den. To by vás nebavilo…“ Ale nakonec jsem si tuto skladbu podmanil. Je to srdcovka, takový pomník varhanní hudbě. Je také poměrně dost těžké tu skladbu narejstříkovat.  

Zdá se, že rejstříkování je alfou i omegou dobré varhanní hry…
U varhanní hry všechno souvisí se vším: technika hry, umění analyticky poslouchat svou hru, rejstříkování (ovládání zvukovosti nástroje), znalost stavby varhan… Ale to kvalitní registrování pravda zabírá někdy i velmi mnoho času. Místo, kde varhaník ovládá onen královský nástroj, je tzv. hrací stůl, to je pro varhaníka takový kokpit. Jsou zde klaviatury pro ruce, klaviatura pro nohy, rejstříková táhla, pomocná zařízení. Často je třeba zapojit do rejstříkování ještě pomocníka. Ať už varhanní stůl ovládá varhaník sám, nebo s pomocníkem, je to vždycky napínavé.  (I pomocník může mít trému a chybovat).

Dnes už se vyrábějí i hrací stoly, které jsou úplně separované od varhanního tělesa na kůru, takže mohou být dole v lodi, i několik desítek metrů daleko. Např. Regensburg, Waldsassen, Paříž… (V Čechách takový hrací stůl bude pravděpodobně i v katedrále sv. Víta v Praze.) 

Připravila Jana Lazarová
27. května 2020 v Plzni

 

Související položky

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás