Rozhovor s o. Igorem Bibkem při příležitosti 25. výročí jeho svěcení

Publikováno
14. 9. 2020
Rozhovor připravila Jana Lazarová.

Jaká byla vaše cesta k víře?
Dneska už bych se nehlásil k tradiční křesťanské rodině, ale k té praktikující. (Je ohromný rozdíl mezi tradiční a živou praktikující rodinou.) Pro nás bylo křesťanství standardem při řešení všech životních otázek, katechismus se pro nás stal samozřejmostí. Co mě přivedlo k víře? Rodiče a společenství, které bylo součástí mého života. Až v pubertě jsem začal rozvažovat, čemu že vlastně věřím. Podchytili jsme pak různé proudy: Oázu, Neokatechumenát, Hnutí fokoláre… V té době byla tahle hnutí zakázaná, bylo to tedy trochu jiné než dnes. Díky nim se má víra vyprofilovala. Pro mě a mnohé jiné nebylo křesťanství součástí rebelie, to v žádném případě. Ostatně tohle se ukázalo hned po revoluci, na začátku 90. let: někteří přestali chodit do kostela (za komunismu tam možná chodili proto, aby ukázali svobodu projevu, že si mohou dělat, co chtějí), jiní ale chodili do kostela dál. Pro nás to byla součást života: „Nesmíš trhat broukům nožičky!“ Kněží náš uměli podchytit přiměřeně našemu věku, předat nám křesťanskou etiku i morálku. Když děti učím náboženství, stále obdivuji, jak to s námi tenkrát naši kněží uměli. Můžu jen děkovat za to, že se víra stala přirozenou součástí mého života. 

Jaká byla vaše cesta ke kněžství?
Bylo třeba udělat ještě další krok. Patřil jsem do velké skupiny ministrantů, ale nemůžu říct, že by nás ke kněžství někdo nutil. Od toho bych se distancoval. Hodně lidí říkalo, že by si nás dovedlo jako kněze představit, a nakonec se to mezi námi docela přirozeně vytříbilo. Byla ještě povinná vojna, asi tehdy jsme se rozdělili. Dostal jsem modrou knížku, takže jsem měl čas na studium; povolání ke kněžství přicházelo pozvolna. Když se někdo zeptá snoubenců nebo manželů, proč on si vybral zrovna ji a ona zrovna jeho, těžko se hledají slova a vysvětlení. Je těžké na takovou otázku odpovědět. Vybral jsem si tuto cestu, i když všemu nerozumím, všechno neznám a nechápu. Kolikrát jsme se hrabali v Písmu, hledali jsme odpovědi a snažili jsme se svou volbu sami sobě zdůvodnit! Kolik proklečených hodin. Člověk u oltáře i v kapli hledal odpověď.

Vzbuzujete jako ženatý kněz překvapení nebo pohoršení?
Pocházím z východu, kde je to na těch vesnicích takové promíchané, ale nikdo se tam ničemu nediví. Tady na západě Čech jsem spíš rarita. Lidé, kteří mě neznali, se občas ptali, odkud jsem, z jaké řehole. Říkal jsem: „Já jsem z té nejtvrdší řehole.“ „Otče, vy jste trapista, cisterciák, nebo benediktin?“ Říkal jsem že ne, že jsem ženatý. Lidé si mysleli, že si z nich utahuji. Už léta žiju s jednou manželkou.

O zdobrovolnění celibátu se v západní katolické církvi už léta mluví…
Jsem východní [řeckokatolický] kněz, znám své spolužáky i mnoho kněží. Někteří jsou rozvedení, někteří laicizovaní. Myslím, že celibát nevytrhne církvi trn z paty.
Východní církev se poučila. V prváku nám říkali, abychom neřešili holky, že v pátém ročníku je budeme prohazovat vidlemi. Ale tak jednoduché to opravdu není. Náš ročník byl první porevoluční, naši skupinu tvořili muži od gymnazistů až k tomu nejstaršímu, kterému bylo myslím pětatřicet let. I dneska říkáme mladým, že všechno má svůj čas, v pětatřiceti letech už se ale partnerky hledají hůř.
V našich seminářích na Slovensku je dnes podmínkou ke svatbě alespoň dvouletá známost. Až potom biskup připustí seminaristu-klerika k ženitbě a svěcení. Co byste chtěli po třech měsících známosti? Vztah se musí trochu prověřit. Ani pro ženy to není jednoduché, mnohé to pak nezvládnou.
Východní církev světí ženaté muže na kněze. V západní církvi může být muž ženatý po stupeň jáhna, ve východní církvi po stupeň kněze. Biskupové v obou případech musí být svobodní. (Obyčejně už nebývá praxí, aby se ženil jáhen.) U nás je podmínkou, že muž musí být ženatý před svěcením. Proto vždycky připomínáme, že pokud zemře manželka nebo pokud od sebe odejdou, tak to toho muže bude stát kněžství. Jedině kdyby se prokázalo, že žena s mužem už nechtěla žít, a tak od něho odešla, mohl by muž zůstat knězem. V konkrétních situacích o tom vždy rozhoduje biskup.

Myslíte, že to mají východní kněží při rozhodnutí k tomuto povolání jednodušší?
Na začátku může být pro východní kněze snazší to, že nemusí řešit stav – mají pět šest let na to, aby tuhle otázku vyřešili. Západní kandidát jde do studií automaticky s tím, že se oženit nesmí. Ale kněžství musí zůstat kněžstvím, i v sebelepším manželství kněz vždycky bude knězem. Kněz také potřebuje společenství ostatních bratří kněží, potřebuje fungovat i s nimi.
Myslím si, že problémy církve se nevyřeší tím, že dovolíme kněžím být ženatí. U nás se říkalo, že pokud žena není vikářkou nebo kaplankou, tak nevydrží. Zapomeňte na víkendy, na volné dny… Moc obdivuji svou manželku, protože já jsem se moc dobře oženil, ale ona se opravdu špatně vdala.

Prožíval jste před kněžským svěcením nějaké pochybnosti?
Naše generace je zvláštní – zažili jsme komunismus. Pochybnosti se mi snažil namluvit jeden státní tajemník v roce 1986, když jsem dělal zkoušky do semináře. Že prý se svými vědomostmi nejsem schopen ani přistoupit k prvnímu svatému přijímání. Ale nějak se to neuchytilo.

Co považujete na kněžství za nejtěžší?
Pro kněze určitě není jednoduché se neustále stěhovat (my jsme se za šest let stěhovali šestnáctkrát). Rodina trpí, protože pořád měníte polohu. Ani pro kněze samotného to ale není jednoduché. Když musí neustále začínat, tak se pak sám sebe často ptá, k čemu to všechno je. Jeden čas jsme si říkali, že buď jsem tak špatný, že mě biskup trestá, nebo jsem tak dobrý, že má potřebu mě všude ukázat. Tohle je těžké – není jednoduché neustále začínat. Co kněz může za rok poznat? Vždyť se ani nestihne usadit.
Když jsme byli mladí, říkali nám, že nám chybí pastorační moudrost. Kde jsem ji ale mohl nabrat? Byl jsem na úplném východě Slovenska, zažil jsem obrovský exodus za prací, který trvá dodnes. Ve vesnici nebyli muži, měl jsem na starost sedm vesnic, jen ženy a důchodce, protože i mládež byla ve městech. Pak jsem působil v Žilině, v centru Slovenska, poté jsem se přesunul do Bratislavy. To byly takové šoky, že jsem měl asi dva měsíce problém s kázáním. V kostelních lavicích samí profesoři – jak jsem před nimi mohl mluvit? Kněz se musí nějak sžít s prostředím, aby byl schopný v něm působit. Změny nejsou vždycky příjemné.

Co je na kněžství krásné?
Na kněžství je krásné, že niky nevíte, koho potkáte; měl jsem pár takových zážitků.
Třeba když biskupský vikář na poslední chvíli zrušil svou účast na cyrilometodějské slavnosti a poslal tam mě. Běžel jsem pro roucha, pelášil jsem na místo, až jsem vlítnul do náručí Mečiarovy manželky. Jindy jsem se setkal například s ministrem kultury… Potkal jsem tolik různých lidí. Chápu, proč nám vikář v Bratislavě říkával: „Kluci, noste sako, nikdy nevíte, koho potkáte!“
Každý kněz vám asi také potvrdí, že je vždycky radost, když všechno funguje. Někteří kněží (asi nejen v pohraničí) jsou frustrováni z odlivu lidí. Zatímco ve 30. letech proběhlo ve farnosti třeba padesát křtů ročně, dnes jsme rádi, když máme díky Bohu jeden křest. Je fajn, když farnost funguje, když se lidé vrací a projevují zájem, když vnímají autoritu církve a něco od nás očekávají. Občas se samozřejmě stane, že se po nás lidé svezou. To je normální. Až se někdy divím, proč takoví lidé do kostela přicházejí, když mají s církví nebo s námi kněžími takový problém. Co já pak můžu dělat? S někým se mluvit dá, někdo má zájem, ale někdy je to zbytečné a nikam to nevede.

Jak vnímáte proměny společnosti i očekávání, která mají lidé od církve?
Je fajn, když lidé vnímají autoritu kněze a chtějí se s ním poradit (i když samozřejmě ani on nemá patent na rozum), je fajn, když lidé chtějí poznat církevní učení a nespokojí se jen s katechismem, o kterém slyšeli ve škole. Když dětem něco řeknete, oni se to naučí. Ale když povyrostou, pochopí věci zase nově. Není to radostné, když se vyprazdňují farnosti, pro kněze je ale práce pořád dost.
Lidé nejsou ateističtí, spíš je tu v Čechách mnoho těch, kteří míchají všechny nauky dohromady. Ale to nejde, to není dobré! Často se setkávám s takovým spojováním, ale lidé nemohou dělat všechno dohromady, to zkrátka nelze. V různých naukách jsou diametrální odlišnosti. Až bych se pak bál některé lidi duchovně doprovázet.
Duchovní doprovázení je veliká odpovědnost. Nejen my kněží narážíme na to, že ani my sami nevíme, co dál. Situace se od 90. let dodnes velmi výrazně změnila, velký vliv mají sociální sítě, mění se přístup mladých lidí ke vztahům…
Naši prarodiče zažili válku, naši rodiče studenou válku, takže nemohli cestovat. My cestujeme po celém světě, ale jako bychom se nedokázali usadit, jako bychom neuměli poznat a přijmout, co vlastně chceme. S tímhle církev musí umět pracovat, ale nesmí pouze soudit a odsuzovat. Je třeba vést mladé lidi k tomu, aby nezapomněli na svůj základní úkol. Po dvaceti letech už by snad člověk mohl vědět, jestli chce jít do kláštera, nebo do manželství. Dnes se do vztahů vstupuje velmi pozdě, pořád se čeká na něco lepšího. Logicky se pak výrazně zvyšuje věk vstupu do manželství.
Například pro naši generaci bylo nemyslitelné, aby se někdo scházel s holkou, ale pak si ji nevzal. To by si ho rodiče podali!

Není církev v některých otázkách ohledně manželství až moc přísná?
Církev je v některých záležitostech kolem 6. přikázání přísná. Jenže když si ti mladí ve čtrnácti patnácti letech všechno odžijí, tak si pak ve dvaceti už nemají co říct. Nemají co objevovat, už všechno znají. Vážný vztah už jim nic neříká, nemají o něj zájem.
I my bychom si měli vyjasnit některé otázky ohledně manželství a rodiny, v církvi je možné setkat se s velmi různými názory. Ani my to nemáme úplně vyřešeno. Setkal jsem se například s názorem, že každá správná křesťanská rodina má mít každý rok jedno dítě. Ale to přeci není možné! Člověk může mít rád děti, ale je pak schopný každé dítě zabezpečit? Nemůžeme podporovat pouze život, ale také řádnou výchovu. Že materiální zabezpečení není nutné pro spásu duše? Dcera nemusí jezdit na lyžích, syn nemusí hrát fotbal, děti nemusí mít počítač… Ale když z hlediska církve mluvíme o rozvoji člověka, člověk je před Bohem povinen rozvíjet svůj rozum a své schopnosti. Rodiče by tedy měli být schopni své děti v tomto podpořit, umožnit jim rozvoj.

Co dnes může lidi přitáhnout k církvi?
Já sám nevím. Některé lidi přitáhne samotný kostel, někoho přitáhne osoba kněze. Jsem toho názoru, že každý kněz má své charisma, to se ostatně ukazuje i v různých řeholích. Jsou tady kněží pro vysokoškoláky, kněží pro středoškolskou mládež, jsou tady kazatelé i kněží žijící v ústraní. Každý z nich může někoho oslovit. Znal jsem například kněze, který za čtyři roky opravil čtyři kostely; pater Hýža byl zase vyhlášený zpovědník; znal jsem také jednoho z prvních nemocničních kaplanů, který měl ten dar, že dokázal chodit po jednotlivých odděleních, měl smysl pro utrpení a uměl doprovázet pacienty… Každý z nás má nějaký dar, jde o to ho objevit a umět s ním pracovat.
Záleží ale také na lidech, ke kterým jsme posláni, záleží na tom, co očekávají. Někdy potkáte smutné křesťany, kteří to všechno berou moc vážně, to se pak bojíte udělat vtip. Nelze nad vším plakat, to nejde. Kněz ale nemůže vždycky změnit stanoviska, která si člověk přináší od rodičů.
Byl bych také zdrženlivý ve všelijakých soudech, nelze hned všude vidět satana – setkal jsem se například s odsuzováním rockové hudby. Přece nemůžeme hned vyskočit a tvrdit, že rock je zlo. Ok, poslouchejme jižanskou italskou muziku, ale neodsuzujme hned všechno, co se líbí ostatním a v čem chválí Boha. V církvi nám chybí ucelený pohled a svoboda – proč mě má někdo soudit za to, za co já Bohu děkuji? Nemyslíme to zle, ale občas se upneme na nějakou myšlenku s pocitem, že jen ta jedna jediná je správná. Některé myšlenky zbytečně často a moc hlasitě proklamujeme.
Když jsem studoval politologii, vrátili mi práci, protože jsem v seznamu literatury neuvedl Kapitál od Marxe. Pan profesor se divil: „Vy píšete práci o společnosti, ale nemáte uvedený poslední systém, který ovlivnil společnost?“ Člověk musí vědět, čím společnost žije, musí umět argumentovat.
Občas se mi kněží dopouštíme unáhlených závěrů, protože do toho třeba ještě tak úplně nevidíme. Někdy nám chybí křesťanská dospělost a odpovědnost: umět nést zodpovědnost za vlastní skutky. Je třeba umět poznat svou část hříchu. Mám být zodpovědný za to, co já sám dělám. Taková výchova, to je úkol kněze. Musí být ale také zřejmé, co vlastně chceme. Některé věci se zákonitě dají přizpůsobit, základ ale musí být stejný.
Očekávání lidí jsou občas závislá na tom, co dostanou, ať už od rodičů, nebo od kněze, se kterým se potkali. Není vůbec špatné tyto lidi poznávat – jejich různé typy a charaktery – v různých regionech. Když člověk zůstává celý život na jednom místě, nemusí pak pochopit problémy, které řeší lidé na jiných místech.
Práce duchovního není jednoduchá. Někdy se snadno řeší nahodilá setkání, ale když za vámi lidé přijdou podruhé, potřetí, počtvrté… Pak prosíte Ducha svatého. Ani my kněží často neumíme dát odpověď, i my jsme jenom lidé. Často také jen zkoušíme, co zabere.
Člověk musí být i po mnoha letech kněžství pokorný.

Jak odpočíváte?
Musím se naučit vypínat, naučit se myslet na něco úplně jiného, než co běžně řeším. Vyčistit si hlavu na procházce – třeba počítáním labutí nebo kachen na jezeře.  Mám rád cestování a turistiku, chodím do přírody, sleduji, co se děje kolem mě. Kněžím se vždycky doporučovala manuální práce – já si třeba rád sám opravím auto. Samozřejmě moc rád trávím volný čas se svou rodinou. V tom se učíme my všichni – jak vypnout, aby se to neobrátilo proti nám, abychom se vyhnuli syndromu vyhoření.

4. září 2020
Připravila Jana Lazarová

Související položky

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás