„Pán Bůh mě obdaroval tím, jak mi dává poznat, že leccos je možné,“ říká o své zkušenosti s pastorací vězňů P. Jaroslav Šašek

Publikováno
18. 11. 2020
Rozhovor s P. Jaroslavem Šaškem připravila Jana Lazarová.

„Musí být nejen milováni, oni musí i cítit, že jsou milováni.“ (Don Bosco)

Potřeba docházet do věznice za odsouzenými, ať za jednotlivci, nebo za skupinou k bohoslužbám, studiu Bible apod., vzniká různě. Pro tento typ služby je nutné mít zvláštní charisma a pověření církví. V České republice existuje zvláštnost, která není jinde ve světě. Vězeňská duchovenská péče (dobrovolníci) a služba (kaplani) má ekumenický charakter. Rozvíjí se už od r. 1989.

Vězenští kaplani jsou zaměstnanci Vězeňské služby ČR, z čehož pramení mimo jiné povinnost zapisování akcí a pohovorů do systému věznic, ovšem s ohledem na dodržení zpovědního tajemství. Odpovědností za kategoriální pastoraci ve vězeních na území plzeňské diecéze je pověřený P. Jaroslav Šašek.

Co vás přivedlo k pastoraci vězňů?
Inklinoval jsem k téhle službě už od mládí, bylo mi to blízké. Ještě v totalitních letech, když jsem sloužil jako kněz, jsem se setkával s mnoha problematickými lidmi, chodil jsem s nimi k soudu, psal jsem jim do vězení atd. Vždycky mi byli blízcí lidé nějakým způsobem vyloučení, tak si teď užívám ducha Dona Bosca ve věznici. Jako vězeňský kaplan sloužím profesně už 13 let, předcházelo tomu ještě 5 let, kdy jsem takhle pracoval jako dobrovolník.

Jaká je poptávka po vašich službách?
My kaplani nabízíme svou službu nejen odsouzeným, ale také zaměstnancům věznice. Konzultujeme, spolupracujeme nejvíce s psychology a vychovateli. Spolupracujeme ale i s různými dalšímu lidmi mimo vězení. Například třikrát do roka přijížděla Koinonie, takže jsme mohli absolvovat i duchovní obnovy, probíhají různá větší setkání, např. velikonoční a vánoční. Když jsou dobré podmínky a nakloněný ředitel, účastní se slavností 80–120 odsouzených. Asi 45 % odsouzených má zájem alespoň o jedno setkání, přibližně 15 % se účastní setkání pravidelně. Každou třetí sobotu v měsíci mám bohoslužby pro pracující, na jedné bohoslužbě může být třeba 25 odsouzených. (Jsou jako komunita, takže ani současná epidemie koronaviru konání bohoslužby zatím nebránila – ovšem změny jsou možné.) Zájem je relativně stálý, větší než v běžné společnosti.

Vnímáte, jak vězni reflektují své vlastní provinění?
Problémy lidí samozřejmě vyčnívají nad duchovní hledání. Když jsem na dně, tak už nechci nikam jinam než nahoru. Tak to někteří berou. Kroky, které někteří odsouzení dělají, jsou podivuhodné. Samozřejmě chápou, že já jako kaplan jim v tom můžu nějak pomoci. Někteří vězni třeba desetkrát napíšou dopis oběti, než ho konečně pošlou. A pak čekají třeba i rok, než jim přijde odpověď. Jde spíš o výjimky, jsou to jen jednotlivci, kteří opravdu chtějí se svým životem něco udělat. Někteří pochopí, že je to třeba, až když jsou ve vězení třeba počtvrté. 

Dokážete rozpoznat skutečný zájem odsouzených o duchovní doprovázení a proměnu života?
Důvěra v autenticitu při práci s vězni je relativně obtížná. Někdy je samozřejmě zájem ze strany odsouzených zištný. To už vycítím. Když ale odsouzení něco chtějí, u mě nic navíc nedostanou. Já rozdávám jen tiskoviny a nikdy si od vězňů nic neberu. Všechno je velmi ostře sledované.

Ale řekl bych, že jsem poznal mnohem víc pozitivních proměn a reakcí, než je běžné. Nějakým zvláštním způsobem mě Pán Bůh obdaroval tím, jak mi dává poznat, že leccos je možné. Není snadné říct, jaké jsou výsledky naší práce. Můžeme třeba už po dvou letech říct, zda přijde, nebo nepřijde recidiva? Jeden člověk s výraznou kriminální minulostí (drogy atd.) bydlí už 10 let u nás ve farnosti, platí nájem, stará se o jeden kostel… Těch 10 let se chová fantasticky; ale sám říká, že pořád neví, jestli to má všecko vyřešené.

Setkáváte se s vězni, které doprovázíte, i po jejich propuštění na svobodu?
Je asi 60 bývalých odsouzených, z nichž se mi někteří občas ozvou nebo já se ozvu jim. Třeba mailem, telefonicky, případně při osobní návštěvě. Společně hledáme způsoby, jak existovat venku. Já jsem pak jako taková pomocná ruka, která provádí situací, mnohdy se to podobá cestě přes rozbouřenou řeku. Potom už ale každý člověk musí jít sám. Osobní doprovázení je důležité.

Funguje ve věznicích také duchovní společenství?
Ano, i doprovázení společenství je důležité. Věznice v Kynšperku byla jedinou věznicí v České republice s oddělením pro odsouzené věřící se zájmem o duchovní hodnoty. Deset let to fungovalo (až do května 2020). To bylo úžasné: ti hoši si navzájem vytvořili takové výchovné prostředí. Nejen že se neprali a neobírali druhé, ale třeba i přestali mluvit sprostě, ochraňovali chudáky. I když jsem v té věznici nebyl, tak se ráno a večer sami setkávali v takové kvazi kapli v pastorační místnosti. Společně se modlili, zpívali atd.

Jaká jsou specifika pastorace ve vězení?
Ve vězení, kde působím [Kynšperk nad Ohří] mám spolupracovnici-kaplanku, která je farářkou Českobratrské církve evangelické. Spolupráce ve věznici je skutečně ekumenická, tak to musí být. V naší věznici je také několik praktikujících katolíků, kteří žádají o svátost pokání nebo eucharistii, těch je ale jen pár, asi 4 nebo 5 mezi 500 odsouzenými. My tu musíme být pro všechny.

Když do věznice přijde nový odsouzený, nejdřív se v našem systému podívám na údaje u jeho jména, abych zjistil, jestli třeba měl v předchozí věznici schůzku s nějakým kaplanem. Pokud zjistím, že ano, zeptám se, jestli chce odsouzený ve schůzkách pokračovat. Většinou ano. Někdy se ale samozřejmě dostaví duchovní nechutenství, i to se může stát.

Jak je zajištěna Vaše bezpečnost? Měl jste někdy strach?
Skutečný strach ze setkání s vězněm jsem nikdy neměl.

Zajištění naší bezpečnosti je skutečně sofistikované – každý rok musíme absolvovat třeba 13 přezkoušení, účastním se také porad vedení, když je to možné, chodím také na schůze a porady kaplanů. Naše věznice má vysoké a střední zabezpečení: jsou tady pachatelé odsouzení za násilnou trestnou činnost, za drogy atd., ale třeba také lidé odsouzení za jízdu bez řidičáku nebo za neplacení alimentů. Vězni odsouzení za lehčí prohřešky se chovají slušně, mají motivaci a snahu dostat se ven. S těmi se samozřejmě lépe pracuje.

Mám svou kancelář, kam můžou odsouzení z našeho patra vždy přijít, mám pokud možno stále otevřené dveře.

Věříte, že všichni hříšníci jsou napravitelní?
Naděje je vždycky. Ještě se mi nestalo, že bych někoho odmítl. Duchovní doprovázení je ale samozřejmě dobrovolné. Stačí mi vzkázat, že dotyčný potřebuje.

Více informací o duchovní službě ve věznicích plzeňské diecéze najdete ZDE.

11. listopadu připravila Jana Lazarová

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás