Rozhovor s paní Annou Martanovou při příležitosti Světového dne prarodičů a seniorů

Publikováno
24. 7. 2021
V lednu letošního roku ustanovil papež František Světový den prarodičů a seniorů, který bude nově v celé církvi připomínán vždy 4. neděli v červenci. Letos tedy tento den připadá na 25. července. Nabízíme vám při této příležitosti rozhovor s plzeňskou farnicí, s 81letou paní Annou Martanovou. Jaký je její vztah k církvi a jak se v ní angažuje? Co ji na církvi mrzí a co jí dělá radost? Nejen o tom si povídala s Janou Lazarovou.

Jaké jsou kořeny Vaší víry a vztahu k církvi?
Byla jsem vychovávána ve víře. V naší rodině ale šlo spíš o „víru ze zvyku“, jak to občas na vesnicích bývalo a bývá. Chodívali jsme pravidelně do kostela, v postní době jsme se vkleče modlili růženec. Bibli jsme tenkrát neměli, až moje maminka jednou využila nabídky pana faráře a koupila od něho alespoň Nový zákon. Některé mé vzpomínky z dětství jsou velmi silné. Dodnes si například velmi dobře pamatuji, že na začátku žní jsme si klekli na poli a tatínek se pomodlil a poděkoval za úrodu. Když vyjížděl s kravami z domova, pokřižoval se a udělal kříž také na zemi, aby se zase ve zdraví vrátil zpět. Dodnes to při odchodu z domu dělávám tak jako tatínek.

Když jsem dospěla a přestěhovala se ze Šumavy do Klatov a později do Plzně, byla to pro mě samozřejmě velká změna. Já, holka z vesnice, jsem se dostala do města! A Pán Bůh pak také nějak zařídil, že jsem se obrátila. Abych pravdu řekla, pravou hloubku a význam Velikonoc jsem prožila, teprve když jsem se svou dcerou jezdila do společenství v Toužimi za P. Alešem Opatrným. V Toužimi jsem se účastnila také duchovní obnovy podle P. Siverse. Z těchto setkání a duchovních cvičení čerpám dodnes, mnoho pro mě znamenají. Možná člověk musí něco takového prožít až v dospělosti.

V církvi jsem se vždycky podle svých možností angažovala a byla jsem moc vděčná za společenství. Kdysi dávno, před mnoha lety, jsem jedno společenství také vedla, to už ale dnes nepokračuje. Když jsem některé akce přestala stíhat, holt jsem je musela vypustit. Pomáhala jsem s vnoučaty, starala se o zahrádku, uklízela jsem a vařila, byla jsem v jednom kole... V rámci možností ovšem dál chodím do kostela (třeba každý den, mám to blízko), dlouhá léta také pravidelně pomáhám u františkánů, např. peru prádlo nebo žehlím. U františkánů jsem se dostala i k pletení dek, které P. Martiš posílal do misií. Jen bolest nohou nebo zad mě čas od času přinutí trochu zvolnit.

Dá se říct, že s františkány jsem spojena pracovně a na bohoslužby chodím do kostela sv. Jana Nepomuckého (farnost Plzeň-Bory).

Máte nějakou silnou duchovní zkušenost, na kterou ráda vzpomínáte (a chcete se o ni s námi podělit)?
Mám velmi silnou vzpomínku na Mons. Antonína Hýžu. Můj vnuk Dominik se narodil předčasně, a tak musel být v inkubátoru. Šla jsem tehdy za P. Hýžou a prosila jsem ho, jestli by mohl vnuka ještě v porodnici pokřtít. P. Hýža mi řekl: „Děvenko, tam už jsem křtil moc dětí. Ale Dominik poroste k slávě Boží.“ Každý den při mši se pak za mého vnuka modlil. Obdivovala jsem důvěru toho kněze a věřím jeho slovům: „Dominik poroste k slávě Boží.“

Co Vás baví?
Ráda čtu a luštím křížovky. Když má dcera noční, občas vařím taková skromná jídla – je vždycky lepší vařit i pro někoho jiného než jen sama pro sebe. Mívala jsem také zahrádku, kde jsem všelicos pěstovala, dokud jsem to fyzicky zvládala. Teď už zvelebuju jen zahrádku před naším domem, kolem pařezu po borovici jsem udělala skalky, které pořád zvětšuji. V úterý jsem pravidelně chodívala do modlitebního společenství ve farnosti Plzeň-Bory, tato setkání se ale kvůli covidu dlouho nekonala. Epidemická situace se zlepšuje, modlitební společenství už se párkrát sešlo, ale já jsem na něm zatím nebyla. Dcera mě pořád varuje, abych raději ještě nikam nechodila.

Jak jste prožívala dobu pandemie a různých omezení?
Já sama jsem covid prodělala, téměř tři týdny jsem marodila. I když jsem neskončila v nemocnici, měla jsem docela těžký průběh, ale s pomocí Boží i s pomocí dcery jsem to zvládla. Dcera mi velmi pomáhala, nakupovala mi a přinášela, co jsem potřebovala. Ani po uzdravení jsem nikam nechodila, a když už jsem někam šla, dostala jsem vyhubováno. Dcera totiž pracovala jako zdravotnice také na covidovém oddělení, takže vážný průběh této nemoci viděla zblízka. Pochopitelně tedy o mě měla a má starost. Jakmile to bylo možné, pomohla mi dcera s registrací na očkování. Teď už mám za sebou druhou dávku očkování, patřím do věkové skupiny, která byla očkována mezi prvními.

Pokud jsem zrovna neležela, sledovala jsem televizní přenosy mše svaté z Domu sv. Marty. (Vždycky když nemůžu jít do kostela, sleduji mši svatou v televizi.) Počítač ani připojení k internetu nemám, takže o tom, co se děje, jsem se dozvídala např. telefonicky od Hanky Sladké (pastorační asistentka ve farnosti Plzeň u katedrály sv. Bartoloměje), mluvila jsem také se sestrou Michaelou (pastorační asistentka ve farnosti Plzeň-Bory). A když už jsem nebyla infekční, přišel za mnou domů pan farář.

Bývala jsem aktivní turistkou, takže jakmile to bylo jen trochu možné, chodila jsem ven. I když mi problémy se zády a koleny už dnes nedovolí tolik chodit, obejdu alespoň park nebo občas vnukovi vyvenčím pejska. Pravidelné vycházky mi dělají velkou radost – ptáci po ránu krásně zpívají, já se pomodlím růženec, a hned je mi dobře na duši.

Sledovala jste informace o vývoji epidemie a vládních nařízeních? Měla jste strach?
Nikam jsem nechodila. Když jsme měli nosit roušku, nosila jsem roušku, když máme nosit respirátor, nosím respirátor.  Roušky jsem také šila. Neměla jsem strach – říkám si, že co se má stát, to se stane. Jsem stará, jestli mám umřít, tak umřu. Byly to smutné zprávy. Ale smutných zpráv je pořád hodně. Když slyším, jak vězní lidi kvůli víře, když slyším o dění v Koreji, v Číně, v Bělorusku… Z toho jsem smutná.

Co Vám dělá radost?
Dělá mi radost, že se pořád dovedu radovat. Když jsem venku, raduju se z přírody. Raduju se z toho, že vůbec vnímám, že to všechno vidím, že můžu chodit… Také se těším, že se mi vrátí vnuk z Vietnamu. Občas mu volám z pevné linky. A když za mnou přijde dcera, voláme vnukovi přes WhatsApp, nebo jak se to jmenuje.

Já na tu techniku už moc nejsem. Když jsem odešla z práce (pracovala jsem v bance), neměla jsem počítač doma a už jsem ani neměla čas dál rozvíjet pracovní dovednosti. Úplně jsem z toho vypadla, ale to nevadí, měla jsem spoustu jiných starostí s péčí o vnoučata a domácnost.

Jak jste strávila letošní Velikonoce?
Protože nemám přístup k internetu, neměla jsem možnost sledovat online přenosy. To mě mrzelo. Myslím, že jednou jsem se dostala na mši do kostela, a pokud ne, sledovala jsem třeba bohoslužbu z Komunitního centra Matky Terezy v Praze. Za televizní přenosy bohoslužeb jsem byla ráda, to byly moc hezké bohoslužby.

Viděla už jste znovuotevřenou katedrálu sv. Bartoloměje?
Při otevření katedrály jsem se bohužel nedostala na žádný program, koncert Plzeňské filharmonie jsem sledovala v televizi NOE. Teď jsem byla v katedrále několikrát na mši, zrovna kázal P. Pavel Petrašovský. Katedrála je moc pěkná, i akustika v kostele se zlepšila.

Sledujete dění v diecézi / v církvi? Odkud se o něm dozvídáte?
Ano, sleduji, co se v církvi i v diecézi děje. Moc ráda čtu Katolický týdeník, většinou ho přelouskám celý. Bývají tam pěkné články, zvlášť v rubrice Perspektivy. Já ovšem začínám odzadu, zajímají mě hlavně poselství Svatého otce. Ale ta moje skleróza… Občas něco přečtu, a za chvíli nevím, že jsem to četla. Některé texty si schovávám a vracím se k nim později. O dění v diecézi se dočítám ve Zpravodaji plzeňské diecéze nebo ve Farním věstníku. Vždycky si čtu texty otce biskupa, zajímají mě také články o různých setkáních nebo výletech.

Co Vás na současném dění v církvi mrzí a co Vás těší?
I když někdy slyším o mnoha ostudných kauzách, pořád si připomínám, že také kněží jsou jenom lidé, jako my ostatní. Nejvíc je mi líto, když je patrná okázalost a honba za penězi. Proč nemůže být církev chudá? Vybírají se peníze na všechno možné… A pak si představím třeba ty chudáky na Moravě, kterým tornádo vzalo domovy. (Pozn. redakce: Brněnský diecézní biskup Vojtěch Cikrle vyhlásil na neděli 27. června mimořádnou kostelní sbírku na pomoc obětem této přírodní katastrofy.)

Církev ale přináší i tolik dobrého. Vzpomeňme třeba na angažovanost mnoha obyčejných lidí při pomoci ostatním. Myslím, že tohle všechno dělají především věřící lidé. Nedávno mě nadchla a fascinovala například zpráva o manželech Vlčkových, kteří věnují obrovské peníze na vybudování dětského hospice s paliativním střediskem na pražské usedlosti Cibulka. Jsou velmi bohatí, mohli by si jen užívat, ale oni chtějí pomáhat ostatním. Nevím, jestli jsou ti manželé věřící, ale myslím, že v podhoubí takto velkých a krásných činů musí být víra.
Také se snažím přispívat tam, kde je třeba.

8. července 2021
Připravila Jana Lazarová

 

Související položky

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás