Synoda 2024 –⁠ 2026

Jaký je náš společný život v církvi?

Publikováno
13. 12. 2021
Diecézní synoda 2024 –⁠ 2026
„Učit se jít spolu znamená učit se říkat to, co je z Ducha svatého, učit se naslouchat tomu, co mi říkají druzí,“ říká Jana Černíková, diecézní synodální koordinátorka, v rozhovoru s Janou Lazarovou.

Význam slova synoda je vysvětlený v oficiálních dokumentech. Jak významu tohoto slova rozumíš Ty?
Synoda v překladu znamená být společně na cestě. Je tím tedy myšlen nějaký vztah k druhým, kteří jdou se mnou, i k tomu, který nás vede, který je cesta sama. Synodální proces se mi zdá velmi moderní, protože je dynamický a provokativní. Současně mám pocit, že jde o proces velmi poctivý, protože nás vrací na úplný začátek církve – do církve jako společenství lidí shromážděných kolem Krista a putujících s ním.  Možná to také znamená ptát se skrze lidi Boha a prosit ho, aby nám řekl, jestli současná církev vypadá tak, jak ji On zamýšlel. Jestli se podobá církvi v samých začátcích.

Jak si představuješ začátky naší církve?
Představuji si zástupy lidí, které se táhly za Kristem. Užaslé davy lidí, kteří naslouchali, sdíleli své prožitky a šli za ním. Možná, že papež František chce, abychom byli zase taková církev, která fascinuje lidi v ní i vně. Třeba nás vybízí hledat to, co je skutečně důležité.

Jak se můžeme vrátit k tomu důležitému?
Papež František velmi často mluví o klerikalismu, o pyramidě, která je postavena špičkou nahoru. Nahoře je papež a klérus – všichni biskupové, kardinálové, kněží, církevní struktury, což představuje církev. Papež František by ale chtěl tu pyramidu vzít a otočit špičkou dolů, aby pomyslným vrcholem byl Boží lid – což jsme my všichni pokřtění. A toto společenství je pravá církev Kristova. Kněží jsou pak jejími důležitými služebníky.

Tím zásadně měníme perspektivu, z níž se na církev díváme.
Ano, klade to mnohem větší zodpovědnost na každého z nás,  na laiky i kněží. Myslím, že když papež mluví o klerikalismu, je podíl na tom, že něco nefunguje, na obou stranách. Kněží si zvykli na to, že oni farnost řídí, že vše organizují a jsou hlavním elementem v církvi, ale my laici jsme si zase zvykli na to, že do mnoha věcí vůbec nemluvíme, a pak si na ně ani neuděláme čas. Jako bychom stáli vně církve. Synodální proces by měl kněze i nás laiky zvednout ze židle. Třeba je to jinak a měli bychom být aktivní společně.

Zdá se Ti, že si laici svou pasivitu uvědomují?
Po zahájení synodálního procesu a po prvních rozhovorech mám pocit, že lidé vnímají, že žijeme v bublinách. Uvnitř mé privátní bubliny je můj vztah ke Kristu. Ve vztahu ke Kristu všichni žijeme, máme s ním krásné, osobní prožitky. Naučili jsme se ale říkat, že ostatním do toho nic není, že jde o naši soukromou záležitost. Myslím si, že je špatné, když oddělíme náš vztah k Bohu od vztahu k církvi.

Proč?
Může se pak snadno stát taková nebezpečná věc – když se někdo ohradí vůči církvi jako instituci, velmi „moudře“ od ní dáme ruce pryč, protože to je přece ta jejich církev. Pak se my laici na církvi nepodílíme a je pro nás pochopitelně velmi pohodlné říct, co všechno dělají ostatní špatně.

Jak nám mohou pomoci kněží?
Mám pro kněží jeden vzkaz: pro synodální proces není potřeba velká teologie. Troufám si říct, že rybáři poznali dobrou rybu a dobrou síť, ale mnozí z nich možná byli analfabeti a o Božím království neměli ponětí. Přesto v síle Ducha svatého založili to, co trvá dodnes a z čeho i my žijeme. Je třeba postavit synodální proces na laicích, kteří nemají teologické vzdělání, ale mají v srdci Krista. To může být pro církev velká šance. Vždyť mnozí lidé dnes odcházejí z kostelů, protože se v nich mluví jazykem, kterému oni už nerozumí. 

Co ještě můžeme udělat proto, abychom byli srozumitelní?
Stát se atraktivní neznamená odmítnout teologii, ale na dobrém základě mluvit jednoduše o životě, o lásce, o naději…, o tom, čemu lidé rozumí. Lidi může oslovit radost a láska. Někdy se mi zdá, že jsme kvas jako instantní droždí v pytlíku, které špatná hospodyňka zapomněla z toho pytlíku vysypat. Můžeme sice kvasit v pytlíku, ale nic neprokvasíme, když nevylezeme ven a nepustíme Boha, aby skrze nás zapaloval lidi v našem okolí. Bůh chce, abychom byli jeho apoštolové. Sílu k tomu dostáváme ve křtu.

Jak můžeme – i díky synodálnímu procesu – budovat církev svých snů?
Se synodálním procesem přichází nové nadšení. Nadšení z toho, že můžeme říct, že církev je naše. Že v ní budeme mít nějaké slovo a že můžeme a máme být aktivní. Můžeme rozjet nové akce a oživit ty stávající. Můžeme začít budovat církev takovou, jakou si myslíme, že by měla být… Považuji za velmi důležitou spolupráci s Duchem svatým – pojďme rozjímat a modlit se, naslouchat v dialozích v důvěře, že z druhého mluví Duch svatý. Snažme se mluvit tak, abychom nemluvili povrchně (jen z lidských sil), ale abychom promlouvali z hloubi našeho srdce, kde panuje Duch svatý. Měli bychom navzájem sdílet to, co rezonuje v našich srdcích. Otevřít se, abychom se dozvěděli, co se děje v našich bublinách i v bublinách kněží. Vyvstane pak jistě mnoho otázek. Společně pak můžeme hledat odpovědi.
My laici můžeme být v církvi aktivní, aby církev byla opravdu živým organismem – tělem Kristovým. Musíme ale za církev také přijmout odpovědnost. Církev je naše a my jsme také církev. Musíme se o církev umět brát.

To vůbec není jednoduché.
To je jeden z impulzů synody, vím, že to není jednoduchá cesta. Na prvním místě jsou rozpaky; pokud jsem dosud žila v bublině a tu bublinu někdo praskne, mým prvním pocitem pochopitelně bude obava. Obava, jestli budu v bezpečí, jestli krok z bubliny udělám správným směrem. Já si ale myslím, že obavy do křesťanského života nepatří.

Proč se nemusíme obávat?
Můžeme dělat chyby, protože máme milujícího Otce, který nám chyby odpustí. Máme modlitbu, ve které můžeme naslouchat tomu, co nám říká Bůh, a v důvěře vše můžeme vložit Bohu do rukou. Můžeme věřit, že to, co skrze nás dělá, je správné. Když něco zkazíme, nemusím se bát, ale můžeme si uvědomit, že se to stává, že jsme jenom lidé. Zkusíme to znovu a lépe. Když budeme synodální proces prožívat společně, můžeme společně sdílet i svá pochybení. Pak uvidíme, že v tom nejsme sami.  

To je povzbudivé.
Ano. Obavy mohou přijít, ale nesmíme to vzdát. Protože teď máme obrovskou šanci mnohá témata otevřít, mluvit o nich a naslouchat si. Možná dostaneme příležitost také dát znovu do pořádku svůj pohled na církev či farnost, říct si, že my osobně jsme spojeni s Kristem, ale že je to málo. My všichni musíme být spojeni v Kristu.  

Co nového myslíš, že se můžeme naučit?
Je to patrné na konkrétních příkladech. Je třeba sdílet své osudy i duchovní prožitky, protože někdy jsou lidé kolem nás obdarováni tím, co nám může pomoct. Někdy Duch svatý použije druhého člověka, aby nám řekl něco důležitého. Učit se jít spolu znamená učit se říkat to, co je z Ducha svatého, učit se naslouchat tomu, co mi říkají druzí, protože věřím, že to říkají ze srdce, tedy z Ducha.
Musíme se podporovat na cestě. Na synodálním procesu je báječné, že nevíme, kam přesně nás dovede. Je to dobrodružství.
Myslím, že bychom se také mohli naučit nehodnotit, co je špatně, ale děkovat za to, co je dobře. Jsme jenom lidé a svět nás vede k tomu, abychom pojmenovávali, co je špatně. Nedělejme to. Prosím, těžme z toho, co je dobré, vždyť jsme všichni bez výjimky obdarovaní. Hledejme v písku diamanty a nezaobírejme se množstvím toho písku. Je to zbytečné a úmorné. 
Občas se mi zdá, že nám křesťanům chybí radost. Chtěla bych, aby byl synodální proces plný radosti. Měli bychom mít radost, že spolu sdílíme své postřehy a vše ostatní, čím žijeme. Může nás těšit, když zakusíme, že naši blízcí, které potkáváme v neděli v kostele, nás obohacují tím, o čem ve skupince hovoří.
V instrukcích stojí, abychom nehodnotili, ale naslouchali. Snad nás to má odnaučit to, co téměř všichni děláme – když druhý mluví, už si připravujeme svou odpověď. Neumíme se ptát a neumíme poslouchat. Proto se pořád točíme v kruhu, neposouváme se dopředu. Nechystejme si odpovědi, naslouchejme si. Když ostatní mluví, zapisujme si, kdy nám samotným zahořelo srdce. Ani Kristus nehodnotí, neodsuzuje  – v tom je pro nás nepřebernou studnou inspirace.

Proč je v diecézní fázi tak moc důležitý hlas každého z nás?
To, co se děje ve skupinkách v diecézní fázi biskupské synody (do března 2022), má být potřebným impulzem pro začátek. Toto pozvání ovšem také znamená vyjít a setrvat na cestě. Nedopustit, abychom promarnili šanci. Vydejme se na cestu, začněme se potkávat. Využijme příležitost, abychom naslouchali kněžím a biskupům a aby oni zase naslouchali nám – protože my všichni jsme sourozenci v Kristu. Takovou jedinečnou příležitost nesmíme promarnit tím, že odešleme nějaké formální zprávy a tím to skončí.
Je třeba se ptát, kde je naše místo, proč nás Bůh udělal takové, jací jsme, a jak nás chce v církvi použít. Takovou otázku jsem si já sama dosud nekladla a jsem ráda, že mě k jejímu položení synodální proces dotlačil. 

Čím ještě Tě synodální proces oslovuje?
Je pro mě osvěžující, že témata, která se při synodálním procesu otvírají, vnímám nově. Raduji se z každého setkání. Nabíjí mě radost, kterou vnímám z lidí, kteří jsou procesem zasaženi. Cítím, že darů je mnoho, každý máme nějaký, ale nikdo nemáme všechny. Ostatní dary tedy musíme čerpat od druhých a ty své si nesmíme nechávat jen pro sebe.

To skutečně vypadá jako velmi dynamický a dobrodružný proces.
Propojení a pohyb dopředu – to mi přijde nesmírně synodální. Cíl známe: jdeme k Bohu, domů. Být na cestě ale znamená také to, co říká Ježíš: že nebeské království je mezi námi. Neměli bychom tedy z toho království utíkat, ale měli bychom o ně pořádně pečovat. Je tady, mezi námi, musíme na něm pracovat. Možná se někdy koukáme moc dopředu, ale nedíváme se pod nohy, na každodenní kontakt s lidmi kolem nás.

Jak bys Ty osobně pozvala případné váhající k zapojení do synodálního procesu, do diskuzí ve skupinkách?
Proč se zapojit do synodálního procesu? Už jen kvůli tomu, že žijeme ve 21. století, ve světě plném technologií, které – ještě před začátkem pandemie koronaviru – prohloubily izolaci mezi lidmi. Lidé už navzájem nesdílí to, co sami prožívají, ale sdílí cizí příběhy a prožitky. Myslím, že díky synodálnímu procesu máme šanci přinést něco nového do vztahů, které jsou mnohdy narušené. Možná, že nám Pán Bůh mezi lidmi vyklidil prostor, do kterého chce vstoupit. Kéž ho nenecháme zaplnit nějakým balastem.  
Kéž tuhle příležitost nepromarníme – je to naše naděje na velkou radost z církve, hrdost na to, že jsme její součástí. Protože církev má mimořádné dary a sílu. A my jsme nástroje té síly. Tak kéž nejsme nástroje rezavé.
Myslím, že lidé jsou duchovně vyprahlí a my máme příležitost jim říct, jak je skvělé žít v radosti a lásce – to je každému srozumitelné. Máme velké poklady, tak se nebojme a pojďme do toho.

Připravila Jana Lazarová

 

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás