Před 10 lety byl Mons. Tomáš Holub vysvěcen na biskupa plzeňské diecéze

„V tento okamžik se modlím za dar odvahy a moudrosti…“

Těmito slovy se před deseti lety začala psát kapitola, která dodnes formuje tvář plzeňské diecéze. Biskup Tomáš Holub během svého svěcení v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni, které proběhlo 30. dubna 2016, mluvil o pastýřské odpovědnosti, která není jen úřadem, ale především ochotou vést druhé v jejich radostech i zápasech. O odpovědnosti, která vede k rozhodnutím v situacích ne vždy příjemných a snadných, ale která musí být vždy v souladu se svobodou, důstojností a pravdou.

Dnes, po deseti letech, kdy stojí v čele naší diecéze, je zřejmé, že právě tato jeho trojitá prosba, tedy prosba o odvahu, otevřenost a pokoru se stala nejvýraznějším rysem jeho působení.

Pastýř lidu

Když se ohlížíme za uplynulou dekádou, s pokorou v srdci si uvědomujeme, že biskup Tomáš je skutečným pastýřem, který bere svou službu vážně. Dokáže si najít čas na osobní rozhovory, umí se zastavit a naslouchat druhým a být přítomen tam, kde je život radostný ale i bolestný. Díky tomu je naše diecéze ve společnosti vnímána jako živé společenství, které si všímá člověka.

Jeho hlas je však slyšet i ve chvílích, které vyžadují odvahu. Ukázalo se to například v dobách nejistoty během pandemie nebo napětí souvisejícího s válkami. Biskup Tomáš se ani v těchto vypjatých momentech nebojí jasně pojmenovat pravdu, zastat se lidské důstojnosti a nabídnout pohled víry tam, kde převládá strach.

Svou odvahu podtrženou schopností silné argumentace dokládá i svým veřejným vystupováním a komentáři k palčivým tématům, která se mnohdy nebojí sám otevírat. Mnohokrát už tak dokázal, že biskup nemá být tím, kdo mlčí, ale tím, kdo je slyšet a zastává se člověka a jeho hodnot.

Vidíme, jak otevírá dveře mezi farnostmi, mezi kněžími i laiky, mezi mladými i starými i mezi církvemi navzájem. Díky jeho trpělivému dialogu si znovu a znovu uvědomujeme, že jednota není stejnost, ale prostor, v němž se navzájem přijímáme jako Boží děti. 

S velkou citlivostí se věnuje těm, kdo slouží druhým. Povzbuzuje nás, abychom rozvíjeli své dary a učí nás naslouchat Duchu svatému, který mluví skrze každého člověka. Pod jeho vedením se otevřel i nový prostor pro služby laiků a katechistů v naší diecézi, a my tak stále zakoušíme, že Boží lid je nejvíc živý tam, kde může každý přinést svůj osobní dar.

Ve své biskupské službě nezapomíná ani na ty, kdo v sobě nesou obrovskou bolest z rozbitých vztahů. Jeho vstřícnost k rozvedeným je pro nás znamením, že Boží milosrdenství hledá vždy člověka. A to i tehdy, když se cítí slabý nebo dokonce nehodný. Biskup Tomáš nám ukazuje, že pravda a milosrdenství se nemusejí vylučovat. Obojí vychází z lásky, kterou Bůh nabízí každému.

Společná cesta vpřed

Ohlížíme-li se za 10 lety služby biskupa Tomáše, je vlastně skoro až logické, že jeho přístup, žití živé víry a touha naslouchat lidem vyústila v právě završující diecézní synodu, o jejíž proces se právě on zasadil. Synoda není jen procesem, ale cestou, jak společně hledat Boží vůli a naslouchat sobě navzájem. Díky vedení biskupa Tomáše vidíme, že církev má být živá a pružná, otevřená potřebám dnešní doby, schopna reagovat na výzvy a zároveň zachovávat věrnost evangeliu. A my děkujeme Bohu, že tuto cestu můžeme jít společně právě s otcem Tomášem, pastýřem každého z nás.

Biskup Tomáš ve své službě po celou dobu směřuje dopředu: nechce jen řídit současnost, ale vnímá naléhavou potřebu pečovat o budoucnost naší diecéze i celé církve.

A my jsme vděční Bohu za jeho otevřené srdce, odvahu i moudrost, s níž řídí naši diecézi. Děkujeme, že slyšíme jeho hlas a že nás utvrzuje v tom, že pastýřská služba biskupa je především o blízkosti věřícím, o porozumění a následování Krista.

Děkujeme ti, Bože, za každý rok s otcem Tomášem, za všechny jeho dary, kterými nás posiluje a za to, že jsi ho před 10 lety poslal právě do naší diecéze. Kéž i nadále vytrvá ve své odvaze, vnímavosti a pokoře. A my ať se učíme kráčet po jeho boku s vděčným srdcem, abychom společně budovali společenství, kde je každý člověk viděn, slyšen a milován.

Otče biskupe, děkujeme!