Rozhovor s emeritním biskupem Františkem Radkovským

Co pro Vás osobně znamená, že jste obdržel čestné občanství města Karlovy Vary?

Je to samozřejmě velká a nečekaná pocta, které si vážím, i když se domnívám, že si ji nezasloužím, že jsem toho pro Karlovy Vary až tak moc neudělal.

Jaký vztah máte ke Karlovým Varům a co pro Vás toto město během let Vaší služby znamenalo?

Karlovy Vary byly pro mne vždy místem mezinárodně uznávaným a hledaným. I když jsem působil dva roky v Mariánských Lázních a osmnáct let ve Františkových Lázních, vždy jsem cítil, že Karlovy Vary stojí mnohem výš nejen jako vzácné a mimořádné lázeňské město, ale také jako místo známěho mezinárodního filmového festivalu navštěvovaného mnoha světovými uměleckými osobnostmi. Plzeňská diecéze zahrnuje dva kraje s jejich krajskými městy: celý karlovarský kraj a podstatnou část kraje plzeňského. Nicméně, protože jde o diecézi plzeňskou s velkým krajským městem, ve kterém sídlí prakticky všechny důležité úřady diecéze, zatímco Karlových Varů se úřední chod diecéze prakticky netýkal a netýká, cítil jsem vždycky, že Karlovy Vary stojí církevně „na vedlejší koleji“ a že je to chyba. Proto jsem se rozhodl po dohodě s mým nástupcem biskupem Tomášem, že na důchod se přestěhuji do Karlových Varů. Sice už  nemám žádné pravomoci, přesto však zde mohu působit pokud jde o církevní život docela významně. Že to veřejnost chápe pozitivně, myslím, svědčí i udělení čestného občanství.

Když se ohlédnete za svou službou, co považujete za nejdůležitější nebo nejcennější?

Obecně považuji za důležité, že jsem se snažil sloužit s láskou a pokorou, jak jsem se to naučil od starších a zkušenějších spolubratrů kněží. Myslím, že to mělo a stále má velký význam, protože je to výzva pro všechny lidi, věřící i nevěřící, jak naplňovat vzájemné vztahy darující se a obětující se láskou.

Z technických a organizačních věcí šlo především o to proměňovat organizaci diecéze, se kterou nebylo možné moc dělat v době nacistické a komunistické totality, tak, aby odpovídala současné realitě. Znamenalo to především výrazně zmenšit počet farností. Šlo především o farnosti prakticky prázdné, mrtvé nebo téměř mrtvé. Dále bylo důležité, že se nám podařilo předat (nikoliv prodat!) velký počet kostelů obcím případně jiným institucím, s tím, že je můžeme v případě potřeby používat. Další podmínkou je, aby kostely v jejich vlastnictví nezneužívaly k aktivitám, které se do takových budov naprosto nehodí, případně kdyby se chtěly těchto kostelů zbavit, aby diecéze byla na prvním místě, kdo je může znovu získat po případném majetkovém vyrovnání.

Co byste chtěl vzkázat lidem dnes, nejen v Karlových Varech, ale obecně společnosti?

To, co bych chtěl vzkázat, vyplývá z mojí životní zkušenosti. Mockrát jsem si ověřil, že ve složitých a těžkých podmínkách, které v životě potkají každého, jsem potřeboval mít „pevnou půdu pod nohama“. To znamená, že jsem se potřeboval opřít o Někoho, kdo je víc než já, a to ne pouze lidsky víc, ale absolutně, v celé existenci. A ten Někdo byl a je pro mě Bůh. Už od mládí jsem dostal od rodičů a celé širší rodiny víru. Nebyly to jen myšlenky, týkající se víry, ale byl to život formovaný vírou. Ten jsem postupně získával od dětských let. V dospělosti si tento život musí člověk formovat sám podle svého přesvědčení a okolností, které ho ovlivňují. Protože jsem po maturitě studoval matematiku a fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity, byla tu jasná podmínka: „sladit" svoje myšlenky víry s myšlenkami současného poznání světa, jak ho formulují jednotlivé vědní disciplíny. Věřících spolužáků na této fakultě bylo víc, takže jsme na toto téma hodně diskutovali a vytvořili si jasný názor, který odpovídá jak formulacím jednotlivých věd, tak i formulacím víry. Chtělo by to samostatný článek, abych vše mohl jasně vysvětlit. Stručně mohu pouze říci, že každá skutečnost potřebuje ke své existenci jednu nebo více příčin. Jsou to dlouhé, nekonečné řetězce příčin, na jejichž konci jsme i my sami a všechny současné skutečnosti. Jediný Bůh má důvod své existence, potřebnou příčinu, sám v sobě. Proto je také původcem a příčinou všeho. Protože něco, včetně nás samých, existuje, vždy muselo něco existovat. Především musel a musí existovat Ten, který je příčinou všeho. Je pravda, že tento stručný myšlenkový důkaz má jasnou logiku. Přesto však by k větší jasnosti a přesvědčivosti bylo potřeba napsat víc.

Nedávno zemřelý emeritní papež Benedikt XVI., kardinál Josef Ratzinger, kterého jsem si vážil a vážím jako jednoho z geniálních lidí našeho věku, kdysi řekl „kdo věří, není nikdy sám". I to je moje mnohokrát ověřená skutečnost a všem bych přál, aby ji také sami zažívali. Často se totiž cítí opuštěni, osamoceni. Já však cítím i při různých komplikacích a těžkostech v duši pokoj a harmonii, protože na to nejsem sám. Denně s Bohem rozmlouvám. Je to modlitba, ovšem nikoliv formální, ale opravdový rozhovor, kdy se ptám, jak se rozhodnout a jak jednat, aby to bylo dobře pro druhé lidi i pro mne a především zcela objektivně a obecně pro celou skutečnost světa. A v tom mi může poradit a radí opravdu nejlépe sám Bůh. Jeho odpověď a radu pak vnímám ve svých myšlenkách a ve svém svědomí. Víra není ovšem jen věc životního přesvědčení. Je to osobní rozhodnutí, které musíme na základě životního přesvědčení udělat. Ovšem ani to nestačí. Víra je ve své podstatě Boží dar. Někdo víru získá snadno při svém hledání a rozhodování, jiný není schopen uvěřit, i když by rád chtěl. Proč je to tak, nevím, ale domnívám se, že kdo chce uvěřit a snaží se, nakonec k víře dojde. Můj život z víry postupně vyrostl tak, že jsem se rozhodl stát se knězem. Matematiku a fyziku jsem vždycky měl a mám rád a vím, jak jsou obě disciplíny důležité pro pokrok a rozvoj světa. Uvědomil jsem si však, že jako kněz budu moci pomáhat druhým v jednotlivých životních situacích víc, než jako matematik a mockrát se mi to potvrdilo. Vždycky jsem byl rád, že jsem tuto volbu udělal a nikdy jsem toho nelitoval. Ovšem toto takzvané duchovní povolání je také Boží dar, který dostaneme, i když definitivní rozhodnutí je na nás samotných.

Omlouvám se, že toto moje povídání bylo tak dlouhé. Ale snažil jsem se dát vám důležitou část mých životních zkušeností, která mi pomohla prožít život v pokoji a harmonii. Každému bych něco podobného přál.

biskup František

Děkujeme z celého srdce otci Františkovi za jeho krásná slova. Nechť nám jsou inspirací do našeho každodenního života.