Většina z nás by si asi dost těžko uměla představit zrušení olympijských her. Ještě více z nás by si v dnešní době, ve které je svoboda pohybu výsadním právem, umělo těžko představit, že budeme nuceni zůstávat doma a budeme moci vycházet ven jen z nejnutnějších důvodů. A my křesťané jsme si asi už vůbec nedokázali představit, že jednou budeme neděli co neděli sedět doma, číst si z Písma, modlit se Otčenáš a hotovo, žádná živá mše, žádné přijímání, žádná svátost smíření. Opět se nám tím potvrzuje, že vždy je možné čekat nečekané… Ostatně to je celý příběh Velikonoc, které jsme teď oslavili. My na to sice rok co rok liturgicky čekáme, ale učedníci, kteří byli prvními svědky události vzkříšení, to rozhodně nečekali… Paradoxně jediní „neklidní“ a v očekávání byli velekněží, kteří nařídili zapečetit a střežit hrob, aby se „náhodou“ něco nestalo. Přinejmenším nám v Plasích se zdá, že tohle období je tak velikonočnější, než jsou obvyklé očekávané a známé Velikonoce, u kterých víme, jak to dopadne.
Myslím, že mí spolubratři by souhlasili s tím, že karanténa je pro nás určitou očistou. Najednou už nejezdíme desítky kilometrů, abychom odsloužili mši a jeli zase zpátky, pak nějaké duchovní obnovy, víkendovky, spolča, rozhovory, zpovědi… A člověk si v tom ani nevšimne, že je více farářem než misionářem. Vždycky jsme se snažili dělat věci tak nějak „po našem“, teologicky řečeno „v souladu s naším charismatem svatého Evžena“. Přesto nám karanténa vzala pokušení se dále vymlouvat na to, že musíme tohle a tamto! Všechno, co karanténou vzniklo, se snažíme vnímat jako pastorační příležitost. Začali jsme myslet více kreativně (misijně), protože na to teď máme čas. Vznikl projekt „V karanténě jsme spolu“. Cílem tohoto projektu, který není jen náš, ale celé oblátské rodiny a přátel, je se nadechnout, být si nablízku a udělat si radost. Proto vznikl Denní impuls k nadechnutí, Nedělní impuls v podobě promluvy nad biblickými texty, sdílená životní zkušenost se Slovem Evangelium live, zprávy našich scholastiků z římské „červené zóny“ Vermicino, Postní čtyřicítka, ve které se náš mladý spolubratr Pavel sdílel o tom, co všechno vstoupilo do jeho životní cesty. A pak je tu Infekční čítárna, ve které se člověk může zaposlouchat do úryvků z oblíbených knih našich přátel, namluvených jejich vlastním hlasem… Kromě toho nás karanténa motivuje k větší systematičnosti kontaktu s farníky. Sbíráme jejich telefonní čísla, maily, WhatsAppy, Instagramy apod. Hrozně moc věcí se tím ulehčuje a nikdy jindy bychom se k tomu nedostali. Pro naše farníky jsme také nachystali velikonoční bezkontaktní dárek ke dveřím ve formě požehnaných větviček s přáním, které jsme rozváželi o velikonoční neděli.
Obavy z karantény máme asi jen dvě – obavy o zdraví našich starších, a tudíž zranitelnějších farníků, a to nejen fyzické, ale i duševní. Fyzická samota těchto dní je pro ně dost frustrující. Druhá obava souvisí s koncem karantény. Bojíme se, že se všechno vrátí do starých kolejí a vůbec nic se nezmění ani pastoračně, ani strukturálně, protože na kreativitu z Ducha už prostě zase nebude čas a my budeme už zase jen „objíždět a zásobovat“. Tenhle čas je obrovskou šancí ke znovuobjevení našeho společného křestního kněžství. Na velikonoční triduum a ani žádnou neděli jsme vědomě nenabídli online mše, ale náměty k „bohoslužbám v obýváku“, jak jsme je nazvali. Rodiny spolu doma slavily jednotlivé dny tridua jako pokřtění kněží! Čtou Písmo, sdílejí se, modlí se za sebe navzájem v přímluvné modlitbě. Dostávali jsme fotky, na kterých bylo zachyceno rodinné umývání nohou… Prostě síla. Ještě před pár týdny bychom tomu nevěřili. Je to obrovská šance pro naši církev a pro náš duchovní růst. Doufáme, že se z toho po uvolnění opatření vlády nestane jen nějaká mimořádná forma slavení, vytěsněná na okraj jenom proto, že mše je prostě „víc“.
Velikonoce jsme si z pohledu kněží a sloužených obřadů a mší prožili zjednodušeně, ale jinak téměř stejně jako předchozí roky. Ale bez účasti farníků takové slavení trochu postrádalo tu radost ze společenství. Zase jsme si na tom uvědomili, jak nic nemůže nahradit živou slavící církev. Nelze to nahradit podcasty, emaily, telefonáty a ani online mšemi. V karanténě prostě chybí ta „živá přítomnost“ těla Kristova.
Kromě těchto různých věcí, u kterých se snažíme kreativně „vyřádit“, nás otec biskup Tomáš poprosil o službu duchovní pomoci na telefonu za naši diecézi. Je to už pár týdnů, co tuto službu provozujeme na k tomu speciálně určeném telefonním čísle. Poptávka opravdu nabývá na intenzitě tím víc, čím déle trvá karanténa. Lidé tak mají větší pocit samoty a také víc přemýšlejí nad věcmi, na které řekněme předtím neměli čas. Někteří volají, aby se s námi jen pomodlili. Jiní, protože řeší vážnější duchovní problémy nebo strachy. Pokud se tedy někdo v této době z nějakého důvodu necítí dobře, jsme tu pro něj ještě víc s telefonem u ucha. Nabídneme modlitbu po telefonu, radu, povzbuzení… Je to všestranná služba.
Všem bychom chtěli popřát, aby se nebáli novosti, která s karanténou přichází. My sami máme pocit, že jsme nějak znovu ožili a tuhle zkušenost dělá v naší farnosti i spousta rodin v domácích církvích. Nebojme se zainvestovat do vztahů, když jsme teď „donuceni“ být v rodinách více spolu nebo jsme naopak více sami. Myslím, že až zase otevřeme kostely, budou se nám po skončení bohoslužby těžko zamykat, protože budeme chtít být spolu, budeme se na sebe těšit, takže z nich budou lidé odcházet jen velmi neochotně a pomalu. A to je dobře… Možná pak taky konečně ty klíče od těch kostelů zahodíme, protože všichni nějak přijmeme, že církev jsme my.
Petr Dombek OMI