Shromažďování do stodol
Lidé během pandemie koronaviru mimo jiné také horlivě nakupovali, dělali si zásoby. Tak se teď (několik měsíců poté) ptám, jestli nějak reflektují své tehdejší chování. Samozřejmě jsem také přemýšlel, jestli nemám něco nakoupit, ale nakonec jsem to neudělal. V naší komunitě jsme si žádné zásoby nedělali, ale nic nám nescházelo. Myslím, že nakupování do zásoby bylo zbytečné. Celá ta záležitost je ale pro nás dobrým zrcadlem a klade nám otázku: jak se máme v takové (a v každé další podobné) situaci chovat? Kdo vyvolával paniku? Ti, kteří mají zboží na prodej, se ho samozřejmě snaží různým způsobem prodat, a zákazníci jsou schopni na to skočit. Vzpomínám si, jak jsem byl asi před 30 lety na návštěvě u jedné polské rodiny, zrovna v době výjimečného stavu. V koupelně měli zásobu šamponů na několik let. Říkal jsem si – proč? Někdy je samozřejmě třeba udělat si zásobu, ale ne tak velkou, aby nás zatěžovala. Kdosi mi vyprávěl, že koupil dům, který nebyl vyklizený, bylo v něm hodně zásob, mimo jiné i spousta hřebenů. Kolik hřebenů ale jedinec v životě opravdu potřebuje? I v tomto se ukazuje, jak se stavíme k realitě. K zamyšlení se nabízí slovo z evangelia: „Nejprve hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (srov. Matouš 6,33) V naší společnosti není mnoho věřících, ale strach a panické nakupování se zřejmě netýkalo jen nevěřících. Jde o jeden z příkladů události, která je pro nás zrcadlem a výzvou, abychom zpytovali svědomí. Nikoli proto, abychom viděli, jak jsme špatní. Ale proto, abychom přicházeli k pravdě. Pán Ježíš přece říká: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8,32) Je třeba reflektovat nejen své chování, ale i chování druhých; ne proto, abych kritizoval, ale abych se učil, jak já sám se mám chovat. Možná by bývalo dobré položit si otázku, jestli bylo nutné nakupovat tolik zásob. Člověk, kterému se urodilo na poli, přemýšlí, co má dělat. Zbourám stodoly a postavím nové, větší, tam shromáždím své obilí, a budu mít dostatek na dlouhá léta. (srov. Lukáš 12,18) Přemýšlejme o tom, co shromažďujeme. Na co dáváme důraz? Čemu věnujeme svou energii?
Nařízení a zákazy
Jak se stavíme k nařízením a zákazům? Někdy je chceme obcházet, a tak je interpretujeme podle svého. Především bychom ale měli zkoumat jejich smysl. Například dopravní předpisy člověk může také buď respektovat, nebo je ignorovat, ale nemůžeme popřít, že mají svůj smysl. Existují samozřejmě i některé nesmyslné příkazy, u nichž nevíme, k čemu slouží. Proto je třeba nařízení a předpisy v každé oblasti vysvětlovat, aby jim lidé porozuměli. Když pochopíme smysl příkazů, záleží pak už jen na nás, nakolik je budeme respektovat.
Také v církvi, v našich farnostech a v kostelích, u kněží i u věřících můžeme sledovat různé postoje, například k nošení roušek nebo k používání dezinfekce. Zase si musíme položit otázku, k čemu roušky nebo dezinfekce slouží. Nejde tu jenom o mě, ale také o to, abych chránil druhé. Ve všech případech platí, že nic bychom neměli přehánět, ctnost leží vždycky uprostřed.
Objevme vlastní možnosti
Pandemie koronaviru ukázala také naše možnosti, ukázalo se, kým opravdu jsme. Telefonovali mi během karantény lidé, které jsem já sám považoval za potřebné; ale oni sami nabízeli svou pomoc, protože věděli, že je to důležité. Měli bychom trochu změnit svůj pohled na společenství – na církev, na farnosti i na rodinu, abychom viděli situaci novýma očima. Vzpomeňme na Skutky apoštolů, v nichž je psáno, že když počet věřících rostl, bylo stále těžší postarat se o jejich rozmanité potřeby. Apoštolové už to nezvládali, protože jejich hlavním úkolem bylo hlásání evangelia a modlitba. Potřební lidé si stěžovali, že se jim nedostává pomoci; apoštolové ale říkali, že by nebylo správné, aby zanedbávali hlásání Božího slova. „…vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou,“ stojí v Písmu (Skutky 6,3). Našli se pak úžasní lidé, Štěpán, Filip a další, kteří až dosud nedostali příležitost. Nouze ukázala, čeho je kdo z nich schopen, dostali možnost projevit své schopnosti. Když pak dělali to, co jim bylo svěřeno, hlásali také Boží slovo. Byl to tedy také krok, který jim pomohl ještě více se projevit v církvi.
Podobné je to i v naší době: buď se bude člověk sám hlásit k tomu, co může udělat, nebo může dostat úkol od společenství. Otevře mu to pak možnosti, také k novému hlásání evangelia.
Je rozdíl mezi přijímáním úkolu na západě a tady u nás, východněji. Když člověk z nějaké západní země dostane úkol, zaraduje se: „To je úžasné, to bude legrace…“ U nás (na východě) je to jiné: „Zase nějaké těžkosti, zase nějaký problém…“ To jsou úplně rozdílné postoje! Nebojme se nových možností, objevujme nové příležitosti.
Nikdo nesmí zůstat v anonymitě
Karanténa v době epidemie koronaviru odhalila také jeden za našich nedostatků: neznáme lidi. Já tady [ve farnosti Plzeň-Bory] působím třetím rokem, takže některé tváře už znám. Ale nevím, jak se kdo jmenuje, nemám na farníky kontakt. Tohle je důležitý úkol pro celou farnost – aby nikdo nezůstal v anonymitě, aby nikdo nezůstal sám. Nejenom v době pandemie, ale i v jakékoli jiné (náročné) situaci. Je nutné, abychom měli kontakty, abychom znali lidi kolem sebe a věděli o nich.
Katecheze dospělých
Určitým způsobem žijeme svůj náboženský život, ale jakou má hloubku? Vzdělávání ve víře ne všechny přitahuje, je třeba zvolit správnou formu. Když připravuji na křest dospělé a čtu jim např. krátké, výstižné katecheze sv. Cyrila Jeruzalémského, myslím, že leckomu mohou otevřít oči.
Kdysi za mnou přišla jedna paní a říkala mi, že nebude chodit do své domovské farnosti, protože v ní působí ženatý (řeckokatolický) kněz. Ten kněz byl zkušeným, oblíbeným zpovědníkem, ale některým lidem zkrátka vadilo, že je ženatý. Nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného než té paní říct, že svatý Petr byl také ženatý, a je v nebi. „Je v nebi!?“ divila se a byla velmi překvapena. Jako by manželství bylo nějakou překážkou.
Ve farnosti je hodně důležité společenství. Společenství v modlitbě mi velmi pomáhalo i při mé duchovní formaci. Ne všechno musím převzít, ale můžu se od ostatních inspirovat. Na jednom takovém společenství v Ostravě jsem se před mnoha lety nahlas modlil za různé věci, které mě tížily. Pak mě napadalo, jestli jsem tím lidi zbytečně nezatěžoval. Druhý den ke mně ale přišel kdosi na zpověď a říkal mi, že se ho ta má modlitba velmi dotkla. Je to jeden z takových příkladů, jak si navzájem můžeme pomáhat, i když to třeba ani nevíme. Když projevíme své slabosti, můžeme někomu pomoci.
Richard Wurmbrand v knížce V Božím podzemí popisuje příklad z období, kdy byl ve vězení. Na jedné cele bylo hodně duchovních z různých církví. A mezi nimi i jeden pastor, kterého ostatní považovali téměř za světce. Jednou ho rozčílila nějaká maličkost, nepodstatná věc. Pak za ním někdo přišel, objal ho a poděkoval mu, protože pochopil, že i on má šanci. Někdo by se pohoršil, ale ten člověk vnímal na pastorově rozčilení to pozitivní. Je třeba zbavit se strachu, když ukážu svou slabost před druhými, protože pro ostatní může být povzbudivé, když vidí člověka žijícího v pravdě a bez přetvářky. Vždycky musíme ostatní povzbuzovat a poukazovat na to, co je pozitivní.
Také v době epidemie jsme viděli v televizi samé negativní zprávy: jen nemoc a smrt. Protiváhou snad může být TV Noe, která chce být televizí dobrých zpráv. My křesťané máme povinnost evangelizovat, tedy předávat dobré zprávy. Nikoli uměle, nemusíme dobré věci vytvářet, ale musíme se učit je vidět. Je třeba vnímat všechno krásné, ať už je to procházka v parku, nebo blízkost cizího člověka, který vyjádřil svou otevřenost tím, když mě v restauraci poklepal po zádech… Možná ani nevěděl, co pro mě jeho spontánní chování znamenalo.
I v zátěžové situaci, kterou byla pandemie, máme vědět, co je třeba dělat, co je potřebné. Ale je to nutné? Očekává to ode mě Bůh?
Martě vadilo, že ji její sestra nechala obsluhovat samotnou. Ale Ježíš říká Martě: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí.“ (Lukáš 10,41) A to jí pomohlo. Ona nezahořkla, nenaštvala se ještě více na Ježíše. Když pak Ježíš šel vzkřísit Lazara, ona mu první vyšla vstříc. To slovo jí pomohlo.
Je pro nás velkou výzvou, jak se zachováme. Jestli zalezeme do své ulity, nebo se budeme ptát, co můžeme udělat.
(2. června, připravila Jana Lazarová)
