Téma svátosti smíření je pro mě srdeční záležitostí. Už jako kluka mě napadalo, že kdybych byl knězem, měl bych jiný přístup k slavení této svátosti. Nepamatuju si, o co přesně mi tenkrát šlo, ale bylo to pro mě důležité. Později, když už jsem byl vysvěcený na kněze, jsem navštívil svého příbuzného (také kněze), který se mě zeptal, co bych chtěl v životě dělat, co je pro mě nejdůležitější. Bylo to pár dní po mém vysvěcení, takže jsem ještě nevěděl, kde přesně budu působit. Tušil jsem, že to může být Jasná Hora, místo známé tím, že se zde hodně slaví svátost smíření. A to mi vyhovovalo, proto jsem řekl, že se chci věnovat zpovídaní. I závěrečnou práci v semináři jsem psal o této svátosti.
Smíření v biblických textech
Obvykle se používají dva různé pojmy (zpověď a svátost smíření), z nichž každý vystihuje něco charakteristického. Častěji se asi používá termín zpověď, vyznání. Nejde tu jen o vyznání vin a hříchů. Jde také o vyznání důvěry, o víru v lásku, v Boží milosrdenství. Možná to někomu přijde zvláštní, ale když odhaluji svou slabou, hříšnou stránku, zároveň vyznávám, že chci opustit cestu hříchu a zla a přimknout se k Bohu. Jde tedy o důvěrné přistoupení k Bohu.
Velice dobře to vystihuje vyprávění o Davidovi. V jeho příběhu s Batšebou nejde o jeden hřích, ale o celou sérii hříchů. V 2Sam 11,1 a násl. čteme, že když králové táhli do války, David zůstal doma (na jiném místě, než měl v tu dobu být). Vyšel na terasu a šmíroval Batšebu. Jenže nezůstal jen u toho. Poslal služebníky, aby tu cizí ženu přivedli do jeho paláce. Tedy nejen že se David dopustil zla, zatáhl do něho i své služebníky. Pak došlo ke smilstvu. A když se David dozvěděl, že s ním Batšeba čeká dítě, chtěl to ututlat. Urijáš (manžel Batšeby) byl toho času ve válce, odkud ho David volal zpět, aby skryl svůj vlastní hřích, za který nebyl schopen převzít zodpovědnost. Urijáš nechtěl jít domů spát se svou manželkou, když jeho kamarádi bojovali ve válce. David svůj hřích posunul ještě dál a zase do svého hříchu namočil jiné; vzkázal Jóabovi, aby postavil Urijáše tam, kde je to nejnebezpečnější. Poslal tak Urijáše na smrt. Na Davidovo svědomí to ale nemělo žádný vliv. V různých částech Písma čteme, že Bůh nám vychází vstříc, a tak se stalo i v tomhle případě. Bůh poslal Náthana, který Davidovi vyprávěl podobenství o boháčovi a chudákovi (2Sam 12,1 a násl.). Když David slyšel, že boháč vzal chudákovi jeho jedinou ovečku, hned se rozhorlil: „…muž, který tohle spáchal, je synem smrti!“ Náthan Davidovi řekl: „Ten muž jsi ty!“ Když to David uslyšel, nenaštval se, ale konečně mu to došlo. Přiznal svůj hřích.
Dochází tu k upřímnému vyznání, na kterém se mi líbí, že je v něm rovnováha mezi hříchem a vědomím Božího milosrdenství. Někdy se totiž stává, že člověk je vlastním hříchem tak zničen, že už nic jiného nevidí. (Vzpomeňme třeba na Jidáše, který neviděl východisko ze své situace.) V Davidově případě nešlo o jeden hřích, šlo o celou sérii; David měl zkušenost s Bohem a byl schopen to vidět, hřích nezatemnil jeho uvažování. Utíká se k milosrdnému Bohu a modlí se modlitbu, kterou známe jako Žalm 51. Ve svém vyznání nelíčí podrobně každou událost (ví, že Bůh je zná), ale líčí celý svůj postoj v hříchu. Všechno ze sebe dostává a od hříchu se odvrací.
Připomeňme ještě jednu postavu – Hanu, Samuelovu matku (když ještě nebyla matkou). Pro každou izraelskou ženu bylo potupné nemít děti. Hana tím velmi trpěla a předstupovala před Boha. Modlila se však jinak, než bylo zvykem. Nebyla schopná ze sebe dostat ani hlásku, jen její rty se pohybovaly. Kněz Elí ji napomínal, myslel si totiž, že je opilá. Hana odpověděla: „Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši.“ (1Sam 1,15) To je zpověď. Vylévání nejen úzkostí a potřeb, ale všeho, co je v našem nitru. Když je polévka v míse, nevidíme, co je na dně. Když se vyleje na stůl nebo na podlahu, najednou je vidět všechno, co je v ní. Bůh toto „vylévání“ nepotřebuje, protože všechno zná. Potřebuje ho člověk, aby mohl vyznat svou upřímnost a pohlédnout sám na sebe. Bůh přichází se svou milostí a člověk se zapojuje; platí to i naopak: když člověk předstupuje před Boha, Bůh ho nenechá bez povšimnutí.
Svátost smíření je slavnost
Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti a moci, svátost smíření je slavnost. Jde vlastně o takové oficiální, vznešené slavení. Člověk ale nemůže uspořádat slavnost sám, to Bůh nás zve. Připomíná nám to např. scéna z ráje. Když Adam neposlechl a zhřešil, schoval se do křoví. Přichází Hospodin a ptá se: „Kde jsi?“ (Gen 3,9) To On začíná dialog. Adam odpovídá, že se ukryl, protože byl nahý, a Hospodin se znovu ptá: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý?“ (Gen 3,11) Bůh tahle pomáhá Adamovi ve vyznání. „Nejedl jsi z toho stromu?“ Adamovo vyznání není upřímné, objevuje se tu i prvek obžaloby, když říká, že ze stromu mu dala jíst žena. („…Žena, kterou jsi mi dal…“) Adam vkládá odpovědnost na ženu i na Boha. Ani Eva nepřizná vinu a vše svádí na hada. Bůh se obrací k hadovi a uvádí nepřátelství mezi hada a člověka (srov. Gen 3,15), naštěstí zde tedy nedojde k pokojnému soužití. Dílo Satana bude zničeno. Spasitele to bude něco stát, avšak hřích nebude mít konečné slovo.
Další aspekt svátosti smíření připomíná příběh s uzdravením ochrnulého (Mat 9,2 a násl.). První slova, která od Ježíše uslyšel: „Odpouštějí se ti hříchy“. I pro nás je to poučné. Vidíme nemocného člověka, který se nemůže pohnout. Ježíš ukazuje, že nejhorším problémem toho muže není fyzická nemoc, ale jeho hřích.
Dalším textem, který je třeba připomenout, je Ježíšovo setkání se ženou, kterou přistihli při cizoložství. (Jan 8,3 a násl.) Zákoníci a farizeové přivedli tu ženu trochu jako záminku, aby mohli obžalovat Ježíše. „…Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Svým jednáním Ježíš ukazuje, jak moc mu záleží na člověku. Sklonil se a v postoji hrajícího si dítěte a psal prstem po zemi. Žalobci na Ježíše stále dotírali, až se postavil a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (Jan 8,7) To je zasáhlo. Žalobci si to uvědomili a odešli; a aby jim to ulehčil, Ježíš se opět sklonil k zemi. Tu ženu nikdo neodsoudil. Lidem se může zdát, že Bůh je přísnější než člověk a nepromíjí žádnou chybu. Ale připomeňme si tu scénu – i Ježíš té ženě říká: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11) To je takové propuštění, vyslání. Žena dostává od Ježíše nový život.
Připomeňme ještě ženu, která v domě farizee Šimona umývala Ježíšovi nohy. (Luk 7,38) Šimon se divil, že Ježíš dovoluje takové ženě, aby se ho dotýkala. Ježíš chtěl v té situaci říct něco Šimonovi i nám všem, a tak vyprávěl o dvou dlužnících, z nichž jeden dlužil menší částku a druhý větší. Když pán odpustí dluh oběma, kdo z nich ho bude mít raději? (Luk 7,42) Jistě ten, komu bylo odpuštěno více. Jako by se Ježíš ptal Šimona: Vidíš tuto ženu? Vidíš její důstojnost? Vidíš v ní člověka? Ježíš poukazuje na Šimonovo jednání (který v ženě viděl jen hříšnici, cizoložnici) i na jednání té ženy, která nemluvila o svých hříších, a vyjádřila lásku svým postojem.
Svátost smíření může být provedena různě, je ale třeba všímat si toho, co Bůh říká o smíření. Velmi se mi líbí slova z 1. kapitoly Izajáše. Bůh nejdřív poukazuje na hříchy, pak nabízí řešení: „Pojďte, projednejme to spolu.“ (Iz 1,18) Některé překlady uvádějí: „Pojďme, suďme se.“ Soudit se s Bohem je ale těžké, Bůh je vždycky v právu. Zůstaňme u slova projednejme to. Bůh chce, abychom společně hledali řešení. „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh…“ (Iz 1,18) Bůh hned poukazuje k výsledku soudu. To se ostatně děje i ve svátosti smíření. Bůh nás osvobozuje, odpouští nám a chce to s námi slavit.
Kdysi mi někdo vyprávěl, že se po dlouhých letech odvážil ke zpovědi. A kněz mu jako pokání uložil, aby to oslavil. Penitent se divil, co je na tom k slavení. Důraz nebyl kladen na hříchy, nýbrž na to, co se stalo. Že hříchy jsou odpuštěny a minulost je uzavřena. To krásně ukazuje 15. kapitola Lukášova evangelia, tedy podobenství o ztracené a nalezené ovci, o minci i o synovi. Každé to podobenství končí oslavou. I takto můžeme vnímat svátost smíření, ať už ji prožíváme jako kajícníci, nebo jako zpovědníci.
Koneckonců i Ježíšova smrt je ukotvena do období slavnosti, Ježíš zemřel během židovských velikonoc.
Jak se dobře připravit na svátost smíření?
Svátost smíření se neodehrává jen při setkání penitenta a kněze, ale začíná už rozhodnutím člověka, že chce tuto svátost slavit. Člověk zkrátka vnímá, že tu je problém mezi ním a Bohem, mezi ním a druhým člověkem nebo ve vztahu k sobě sama. Bůh nám dává světlo, možnost nahlédnout, že je třeba před něho předstoupit.
Jedním z prvků svátosti smíření je zpytování svědomí, pro něž možná hledáme nějaké pomůcky. Při zpytování svědomí bychom neměli klást důraz jen na hříchy, nýbrž na náš celkový postoj. Odkud se mé postoje berou? To může být velmi důležitá otázka. Byl jsem velmi překvapen, když jsem četl slova kardinála Wyszyńského ohledně hříchu – člověk prý nedokáže ani pořádně zhřešit. To že řekl kardinál? Dál to své tvrzení vysvětluje: buď schází svoboda, nebo vědomí. Křesťan, který bere vážně vztah s Bohem a Kristem, se jen těžko může rozhodovat proti Bohu. Snad může jít jen o vliv nějaké omezenosti nebo slabosti, člověk jen těžko zvolí hřích schválně. Proto je třeba se při zpytování svědomí podívat, proč se to nebo ono stalo. Volil jsem dobrovolně? Chtěl jsem, aby se tak stalo? Nakolik jsem byl svobodný? Můžu být např. velmi impulzivní, v prudkosti udělám něco špatného. V tom případě je třeba se ptát: Je to můj trvalý postoj, se kterým se ztotožňuji? Nejde o to, aby člověk sám sebe ospravedlňoval, ale aby se postavil pravdě. Pán Ježíš říká, že pravda nás osvobodí. Musíme být vždy otevření působení Ducha svatého, který nám napovídá.
Před mnoha lety jsem jeden mladý pár připravoval ke svátosti manželství. Právě během mého setkání s tímto párem neohlášeně zazvonil jeden známý, kterého mi bylo velmi těžké odmítnout. Byl jsem v napětí, protože jsem věděl, že na mě ti snoubenci čekají. Neohlášený návštěvník asi ani nepotřeboval nic důležitého, jen zrovna šel kolem fary, a tak mě chtěl pozdravit. Krátce se pomodlil a během té modlitby mě usvědčil z jakéhosi hříchu. Zaujalo mě, že to bylo takové něžné usvědčení. Tak to dokáže jenom Bůh: usvědčit člověka z hříchu, ale nezdeptat ho, nezničit. Navíc to – v tom vzpomínaném případě – ještě přišlo ve zcela nečekaných podmínkách. Musíme být připraveni i na Boží pomoc. Protože „technicky“ sice můžeme všechno říct, vyznat své hříchy a stav svého nitra, ale možná nám chce Bůh ukázat ještě něco jiného, na co bychom sami nepřišli. Je třeba dovolit Bohu podívat se do našeho nitra, musíme pak být také připraveni přijmout to, co nám říká.
„Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce.“ (Iz 62,3) To má hluboký význam! To, co máme na hlavě, můžeme, ale nemusíme vidět. Naproti tomu když mámě něco v rukou, vidíme to. Bůh má korunu před očima – stále se dívá na člověka. Při zpytování svědomí jde o společné dívání se na život, o dialog s Bohem. Ale nejde jen o pohled na to, jaký průšvih jsem udělal. Nezapomínejme na dobré Boží skutky.
Slavení svátosti smíření má být oslavou Boha. Důležité je také vyznání lítosti. I David litoval a říkal, že zhřešil. Nakonec převzal zodpovědnost za svůj hřích. Je třeba se rozhodnout a chtít se vrátit jako ten marnotratný syn: „Vstanu a půjdu k svému otci.“ (Luk 15,18) Ovšem nesmí zůstat jen u slov. Vyznání lítosti je zároveň vyznání lásky. Co by to otci pomohlo, kdyby mu syn napsal, že zhřešil, ale nevrátil by se…
Pak je tu rozhodnutí ke změně života. Lidé ve svátosti smíření vyznávají, že se chtějí změnit, polepšit. Zároveň je třeba si uvědomit, že nejsme schopni polepšit se sami. Je dobré počítat s tím, že nám pomůže Bůh, ale že to může trvat roky. Vezměme si jako příklad apoštoly: tři roky byli stále s Ježíšem. Měli tu možnost a milost. Jenomže nezměnilo je to hned. Petr v evangeliích a Petr, kterého poznáváme z jeho listů, je úplně jiný. Je to obrovský rozdíl; na změnu bylo třeba času.
„Chci se změnit, ale potřebuji Boží pomoc.“ To je důležitý postoj. Nelze stavět na vlastních schopnostech.
Po rozhodnutí nechat cesty hříchu přichází vyznání před knězem, který je zástupcem Krista, a také církve. Každá svátost je slavena ve společenství, ve svátosti smíření jde o smíření s Bohem, s církví i se sebou. Byť jsme si zvykli, že svátost smíření se odehrává jen mezi kajícníkem a knězem, jde o proces, do kterého je zapojena celá církev.
V prvotní církvi o sobě lidé věděli, znali se. Věděli také o svých hříších. Kajícníkovi bylo určeno období pokání, kdy se nemohl účastnit eucharistie, na znamení kajícnosti byl označen popelem. Církev se za kajícníky modlila a když skončilo období pokání, kajícníci byli slavnostně uvedeni do společenství. My jsme dnes svátost smíření trochu zúžili na soukromou záležitost, soukromá je ale jen v tom smyslu, že nikdo jiný to za nás nemůže udělat. Známe ovšem i společnou bohoslužbu smíření, třeba při duchovních obnovách.
Posledním, závažným prvkem je úkon kajícnosti. Velkou roli tu hraje postoj kněze, jeho vnímavost, jaké pokání uložit. Často to bývá tak, že má kajícník odříkat nějakou modlitbu (lidé už si na to zvykli). Vzpomínám si, že když jsem byl ještě mladým knězem, někdo mi při zpovědi říkal, že nesplnil úkon kajícnosti. Tak jsem se ptal proč. Kajícník konstatoval, že prý to byl takový moderní úkon kajícnosti. Vzpomněl jsem si, že jsem mu uložil, aby udělal něco dobrého pro manželku. Kněz by se měl snažit přizpůsobit pokání možnostem kajícníka; mně se zdálo, že když tam byl nějaký problém v manželství, tak penitent smysl úkonu kajícnosti pochopí. On byl zvyklý na odříkanou modlitbu a já jsem mu tenkrát nic konkrétního neurčil… Je třeba, aby kněz dával úkon kajícnosti přiměřeně, aby to zároveň bylo něco, co člověku pomůže, co bude spojeno s jeho životem. I skrze svátost smíření můžeme lidem hodně pomoci. Úkon kajícnosti je nutný, když něco není dořešeno: když někdo něco poškodí a je třeba to napravit. Co pomůže množství odříkaných modliteb, když nedojde k nápravě? Samozřejmě ne vždycky jsme schopni věci napravit, ale když je to možné, je třeba to udělat.
Kajícník by ovšem neměl jen čekat, až mu kněz něco uloží. Je možné udělat to předem. To je teprve to správné slavení. Ježíš říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mat 5, 23–24)
Co patří do zpovědi a co do duchovního rozhovoru?
Do svátosti smíření patří především hříchy. Může tu být také nejistota, nakolik jsem si svůj hřích uvědomoval, nakolik jsem v něm byl svobodný. Duchovní doprovázení je dobré k reflexi mého stavu: Co prožívám? Co je správné a co není? Je dobré uvědomovat si, jestli to, co prožívám, nevede k nějakému nebezpečnému stavu.
Mniši před svým duchovním vůdcem vyznávali i svá pokušení, aby nad nimi ta pokušení neměla moc. Když se člověk setkává s útokem Zlého a vyjevuje to před ostatními, tak ten Zlý už ztrácí moc. Zlý chce jednat skrytě, nechce být poznán. Je třeba rozlišit pokušení od hříchu. Když přichází pokušení, člověk na to nemusí mít žádný vliv. Duchovní doprovázení může pomoc třeba právě rozlišit pokušení od hříchu.
Jak svátost smíření prožívá zpovědník?
Když jsem byl ještě bohoslovcem, ptal jsem se svého představeného, jestli mu praxe zpovědníka pomáhá při jeho vlastním zpovídání. Říkal, že ano. I mně to pomáhá. Například při jedné zpovědi jsem slyšel slova nedokážu, nedokázal jsem. Uvědomil jsem si, že i já sám jsem taková slova používal. Ale co znamená to nedokážu? Nemám nad tím moc, nejsem toho schopen. Je dobré, když si člověk uvědomí, že něco nedokáže, a že je tu ještě někdo větší než jeho hřích a slabost.
Některé slovo mi občas pomůže i vnímat stav člověka. Třeba to, že penitent vidí jen hřích, ale neuvědomuje si nic pozitivního.
Je radost, když mohu být svědkem proměny. Že Bůh přichází se svou milostí, s odpuštěním – hříchy jsou hozené v propast. Kdosi se jednou začal zpovídat. „Mám tyto hříchy…“ Uvědomil jsem si, že je tu nějaký problém mezi ním a Bohem, ale za chvíli to nebude. Je to jako splacený dluh: člověk si pamatuje, že měl dluh, avšak už ho mít nebude, protože byl splacen. Mám tyto hříchy… Ale nebude to! Dveře jsou otevřené.
Zároveň je tu vědomí naší křehkosti a malosti. Člověk přichází, ale já nejsem schopen mu pomoci. To Bůh mu pomáhá. Stávalo se mi, že člověk přišel, mluvil, a já jsem už přemýšlel, co mu říct, co mu poradit. Jednou mě napadlo: Ty teď poslouchej, není podstatné, co řekneš.
Když jsem ještě v Polsku vyučoval náboženství, měly děti v katechismu takový obrázek: zpovědnice, před zpovědnicí klečí dítě vyznávající hříchy, ve zpovědnici kněz, který skoro nebyl vidět. Vidět byla celá postava Pána Ježíše. I ten obrázek měl ilustrovat, že nejdůležitější v tom setkání je Ježíš Kristus. I kněz by si měl uvědomovat, že není ten nejdůležitější. Nejdůležitější je ten, který vzal na sebe naše hříchy.
Nerad prožívám svátost smíření, když je na ni málo času, pět minut před mší. Když máme víc času, jsem pak i já svobodnější, může dojít i k nějakému rozhovoru, který může být podstatný. Je na tom vidět i postoj penitenta – jestli chce svátost slavit, nebo si to jen splnit.
Je třeba si uvědomit, že přistupujeme k Ježíši, který o nás všechno ví a je naším obhájcem. Obdivuji upřímnost některých penitentů. Nemusím se doptávat, nemusím nic domýšlet. Někdo může mít námitky, proč má vyznávat hříchy před knězem? Když prožíváme nějaké radosti a těžkosti, chceme o tom s někým mluvit. Jde o vyznání hříchu – vyjde ze mě, jako bych vyzvracel to, co do nitra nepatří. Odsekávám se od toho, co by v mém životě nemělo být. Ježíš zná naši přirozenost – podívejme se třeba na Ježíšův rozhovor s učedníky jdoucími do Emauz.
Připravila Jana Lazarová
