Jaké jsou okolnosti vzniku řádu paulínů?
Řád paulínů – řád sv. Pavla I. Poustevníka – není pojmenován po svém zakladateli. Sv. Pavel, první poustevník, žil na přelomu 3. a 4. stol. v Egyptě, řád vznikl až v 13. století v Maďarsku. Jak tedy paulíni přišli ke svému jménu?
Maďarský biskup Bartoloměj z Pécs, který kdysi byl benediktinem, se během svých cest setkal s poustevníky. Protože byl zastáncem řeholní obnovy z Cluny, poustevnictví ho zajímalo. Bartoloměj založil s poustevníky klášter sv. Pavla na hoře Patacs a napsal první pravidla, zásady pro život v jejich komunitě. Téměř ve stejné době kanovník Eusebius (blahoslavený kanovník z Ostřihomi) také shromáždil poustevníky do kláštera. Eusebius byl inspirován vlastní zkušeností: viděl malé plamínky ohně roztroušené po lese; když se shromáždily v jeden plamen, vzniklo z nich světlo. To Eusebia inspirovalo ke shromáždění poustevníků. Také tento klášter vznikl na hoře, šlo o klášter Svatého Kříže na hoře Pilis. Nejdříve o sobě poustevníci nevěděli, až později se oba kláštery spojily. Eusebius byl zvolen prvním provinciálem a řád byl pojmenován podle jednoho ze světců, které poustevníci uctívali. První oficiální název řádu se objevuje v roce 1263: Bratři svatého Pavla I. Poustevníka.
Kdo byl svatý Pavel I. Poustevník?
Pavel se narodil roku 228 v Egyptě, byl to vzdělaný, schopný muž. Ve 3. století, v době pronásledování křesťanů, odešel při jednom z takových pronásledování do ústraní, aby si zachránil život. Původně se chtěl vrátit, v samotě ale došlo k úplné proměně Pavlova života: samota se mu zalíbila. Jediný člověk, který se pak s Pavlem setkal, byl Antonín Veliký, díky němuž se lidé z církve i ze světa o Pavlově novém životě dozvěděli. I dnes, po tak dlouhé době, nás svatý Pavel může inspirovat. Třeba právě tím, že dokázal úplně změnit svůj život, když v nových podmínkách objevil své povolání ke kontemplativnímu životu.
S životem sv. Pavla I. Poustevníka je spojen i erb našeho řádu. V centru erbu je palma, nad palmou havran s chlebem a pod palmou dva lvi. Jaký je jejich symbolický význam? Palma dávala Pavlovi to, co potřeboval k životu – z jejího listí si udělal jednoduché oblečení, plody palmy jedl. A havran s chlebem připomíná to, co známe z Písma svatého, z života proroka Eliáše: „…havrani mu přinášeli chléb…“ (1 Kr 17). Když chtěl Antonín podruhé navštívit Pavla na poušti, našel ho už mrtvého. Bez nářadí Antonín nemohl poustevníka pohřbít. Tradice ale mluví o dvou lvech, kteří přišli a vyhrabali v zemi jámu k pohřbení těla. Proto jsou v erbu paulínského řádu dva lvi. Ještě jednou připomínám, že sv. Pavel je naším vzorem a patronem, ale není zakladatelem řádu.
Jaké byly významné okamžiky v historii řádu?
Řád byl schválen Svatým stolcem až v roce 1308 a přijal řeholi sv. Augustina. Jedním z rysů řádu paulínů je od začátku zdůrazňovaná chudoba. Znamením jednoduchého života je také oblečení, původně z nebíleného plátna. Dodnes nosíme bílé hábity. První generální kapitula je datována rok po schválení řádu, od té doby byl hlavním představným tzv. generál. Řád se velice rychle rozvíjel v Maďarsku, kde vznikl, a také v Chorvatsku.
V roce 1382 byl založen první klášter na území Polska, v Čenstochové (Częstochowa) na Jasné Hoře. V té době šlo o nejznámější klášter paulínů, dnes na tomhle významném místě žije přes 100 řeholníků a přichází sem mnoho poutníků. V Polsku vznikaly ještě další kláštery, ve vrcholném okamžiku řádu existovalo 8 provincií a řeholníci žijící v 300 klášterech.
Velkou ranou pro řád paulínů byl rok 1526. Uherská armáda pod Moháčem byla poražena Turky, s čímž bylo spojeno i zničení našich klášterů. Byli povražděni řeholníci v Maďarsku, kláštery, kostely, knihovny i archivy byly spáleny. Jistěže to nebylo jednoduché, ale řeholní život řádu pokračoval. Další obtíže pak přinesla vláda císaře Josefa II. a rušení klášterů. Na přelomu 18. a 19. století bylo Polsko rozděleno – část pod vládou rakouského císaře, část pod Pruskem a část pod Ruskem. Kláštery byly zrušeny na území Pruska (r. 1813) i v Rusku (r. 1864). Takže z paulínských klášterů zůstaly pouze dva: jeden v Čenstochové a jeden v Krakově. (Krakov ještě nebyl pod vládou císaře, takže císař nemohl klášter zrušit.) Kláštery zůstaly jen dva a nemohly spolu komunikovat. Když pak ale Polsko získalo nezávislost a obnovila se možnost klášterního života, mohl být i život řádu paulínů obnoven.
Řád vznikl v Maďarsku, ale přežila komunita v Polsku – řád paulínů se tedy stal nikoli maďarským, ale typickým polským řádem. Postupně se podařilo obnovit i řeholní život v Maďarsku a v Chorvatsku – tyty státy jsou dnes pro nás výjimečné, protože mají místní řeholníky. V ostatních zemích jsou to převážně Poláci. A jak to vypadalo v Čechách? Na území dnešní České republiky existovaly dva kláštery: Moravský Krumlov a Obořiště. V Moravském Krumlově je v současné době obecní úřad a v Obořišti je pasťák. Byl jsem se tam podívat. Zvenku to vypadá jako klášter, ale uvnitř je zachovaná jen jedna místnost s původními malbami.
Ve srovnání s jinými řády není náš řád velký – na celém světě je nás 500 v 71 společenstvích. I když jsou ty kláštery v různých státech světa, pořád jsme typicky polským řádem. V některých zemích jsou pouze Poláci, např. tady v České republice.
Čím je charakteristický řád sv. Pavla I. Poustevníka?
Po celá staletí charakterizuje náš řád takové zvolání či motto: Solus cum Deo solo – Sám s Bohem. Řeholník přebývá sám tváří v tvář Bohu. Během dějin se způsob života měnil. Původně se paulíni nezabývali pastorací, ale žili v ústraní, podobně jako dnes trapisté. Časem za nimi ale přicházelo stále více poutníků, a se vznikem poutních míst sílila potřeba sloužit lidem. Někteří bratři paulíni pak tedy dostali na starost pastoraci, zatímco ostatní zůstávali v ústraní. Pastorační potřeby byly ale stále větší, takže bylo třeba, aby se nakonec v této oblasti angažovali všichni paulíni. Pořád v nás ale zůstává touha spojit obojí: kontemplaci i apoštolát. Je třeba si uvědomit, že člověk může pracovat v pastoraci, jen pokud je opravdu zakotven v Bohu. Není to vždycky jednoduché.
Jaké jsou hlavní důrazy našeho řádu? Jde především o pěstování kontemplace Boha o samotě a o zalíbení ve společné liturgické modlitbě. Dále je to život naplněný prací a duchem pokání. Třetím charakteristickým rysem je zvláštní úcta k Bohorodičce Panně Marii a následování jejích ctností. Dále vnímavost pro potřeby doby, která je inspirována Duchem svatým. I řád se může křečovitě držet nějakých pravidel, ale u nás je kladen důraz na otevřenost. K čemu nás Bůh potřebuje v dnešní době? K horlivé službě v apoštolátu, při hlásání Božího slova, při vysluhování svátostí, zejména svátosti smíření. (Svátost smíření je v tomto smyslu výrazně spojena s Jasnou Horou. Jasná Hora je považována za místo proměny, poutníci zde chtějí přijmout svátost smíření.)
Ještě jednu zajímavost o paulínech můžeme zmínit. V našem řádu máme takový zvyk, že žádní bratři nejsou po smrti svatořečení. Na životě samotném musí být svatost vidět. Řeholník musí naplno sloužit Bohu.
Máme klášter v Tatrách na takovém kopečku. Původně tam byl dřevěný rodinný dům, který tam stále stojí. Během války v něm bydlela paní, která vlastnila vysílačku. Když Němci přišli, tak tu vysílačku (schovanou v úlu) nenašli. Ta paní pak z vděčnosti, že se jí nic nestalo, chtěla nějakému řádu svůj dům a pozemek svěřit. Bylo to krásné místo, ale na samotě bez příjezdové cesty, takže tam žádný řád nechtěl. Ale protože my máme poustevnické kořeny, vyhovovalo nám to. Vznikl tam tedy náš exerciční dům. A časem i farnost. Dnes už je tam také příjezdová cesta a zase spousta lidí, už to není poustevna. Jako bohoslovec jsem do Tater rád přijížděl – na exercicie i jen tak za odpočinkem.
Co Vás do řádu přivedlo?
Lidé přicházejí do řádu z rozmanitých důvodů. Pokud jde o mě, v roce 1978 jsem byl poprvé na Jasné Hoře. Slyšel jsem o Jasné Hoře v naší farnosti, která na to místo zorganizovala pouť. Zúčastnil jsem se. A když jsem tam pak byl ráno na mši svaté, to místo mě tak zaujalo, že jsem zatoužil vstoupit do řádu s tím místem nerozlučně spojeným. Tehdy jsem byl na střední škole ve třetím ročníku a chtěl jsem hned po dokončení toho školního roku vstoupit k paulínům jako řeholní bratr. Nikomu jsem o tom neřekl. Když pak byl na návštěvě u sousedů náš pan farář, chtěl jsem ho doprovodit domů. Využil jsem situace a řekl jsem mu o svém úmyslu. On mi ale řekl: „Ne. Nejdřív uděláš maturitu. Do řádu vstoupíš až potom.“ Jsem mu za to vděčný. A po maturitě jsem skutečně vstoupil do řádu paulínů. Nejdříve jsem byl v noviciátu. Noviciát je taková „mateřská školka“, období, kdy adept poznává řád a řád zase poznává svého možná nového člena. Je třeba čas k ověření toho, jestli je člověk povolán k životu v řádu. Po noviciátě se skládají sliby – na rok nebo na tři roky. A potom, když chce řeholník žít jako řeholní kněz, prochází odlišnou formací. Pro zájemce o kněžství jde o 2 roky filozofie a 4 roky teologie. Náš řád má seminář v Krakově. Dále jsem působil na dvou mariánských místech v Polsku. Po 9 letech mí představení rozhodli, že mám jít do Ostravy. Byl to pro mě šok, protože jsem dosud neměl nic společného s češtinou. Tak jsem se divil a trouchu vzpouzel, jak mohu působit v Ostravě, když neumím česky. Ale můj představený mi řekl: „Nevadí. Naučíš se.“ Začátky nebyly jednoduché. Komunita v Ostravě vznikla v roce 1994, dva roky po vzniku komunity jsem byl ustanoven jako farář a představený, působil jsem tam 21 let.
V roce 2017 vzniklo nové místo působení paulínů – v Plzni jsme už 3 roky.
(24. července, připravila Jana Lazarová)
