Tajně jsem doufal, že tuto mariánskou cykloupouť ujedu celou, což se také díky Bohu nakonec podařilo. Snažil jsem se předtím trénovat, ale byl jsem si vědom toho, že to přesto nemusí vyjít, protože se může stát cokoliv. Těsně před odjezdem jsem pochyboval a myslel si, že na to nemám, protože takhle dlouhá trasa za 14 dní bude můj rekord, i když jsem předtím nějaké cyklopouti absolvoval (ať už sám na Velehrad a Svatý Hostýn, nebo s Juniperem a Markem Hricem). Napadlo mě pak, že pokud se objeví fyzická indispozice, mohu tím pádem vlastně mít více času na modlitbu, která je jistě neméně platná. Během cesty mi pak jeden den nebylo opravdu dobře a ráno to vypadalo, že možná nezvládnu celý den jet. Modlil jsem se tedy a prosil ve své slabosti. Nebyl jsem sám, kdo měl fyzický problém. Nechtěl jsem však lpět na jízdě. Když jsme pak některé dny jeli na kole jen tři, uvědomil jsem si, že si mne Hospodin vybral, abych jel, a byl jsem za to šťastný, protože na kole jezdím rád už od malička. Nejde mi však o výkon, ale spíš o radost z jízdy, poznávání nové krajiny i vracení se k té, kterou už znám.
Velkou motivací pro mne byly svěřené úmysly, prosby, přímluvy od lidí, které jsem vezl. Měl jsem plán, jak si je rozdělím na každý den, kdy vynaložená námaha měla jít na určitý úmysl, což jsem se snažil doplnit ještě modlitbou před spaním. Něco podobného jsem dělal i na pěší pouti do Santiaga de Compostela a moc se mi to líbilo. Je však zajímavé, jak se tyto plány během pouti vždy mění podle situace. Jak cesta ubíhala, zjistil jsem, že k úmyslům přidávám ještě další za lidi (ať už rodinu, nebo přátele či známé), které s těmi místy mám spojené. Takže skvělý bonus navíc.
Během časově delší pouti se vždy také nabízí přehodnocení vlastního života. Měl jsem i úmysl za sebe, za mé charisma. Zpočátku, řekněme v první polovině nebo třetině, kdy jsem měl ještě dost sil, byl prostor i ke kochání se přírodou a drobnými památkami v krajině. Více pouť to ale začne být v momentě, kdy se objeví vysílení, fyzická bolest. Zdá se, že putování má větší cenu, bez toho by asi pouť nebyla poutí, ale jen výletem. Až když se snažíme se překonat, vnímáme ten pravý význam naší snahy, ten další rozměr putování. Záleží také na tom, s kým putujeme.
Naše sestava se během cesty obměňovala, podle možností poutníků. Dokázali jsme spolu ale dobře vyjít a vzájemně se obohatit, což pokládám také za velmi důležité. Naše společné večery na farách, někdy i s místními faráři, byly opravdu srdečné a moc fajn. Marek Hric je nejen skvělý kněz, ale i výborný parťák, spolupoutník, prostě člověk na svém místě. Podobně vnímám i bratra Junipera. Jsem z hudební rodiny, takže musím ocenit i Markův zpěv, který byl pro mne velmi inspirativní. Úžasné bylo, že jsme každý den po příjezdu měli nejdříve mši svatou, na krásném poutním místě, ať už v kapli, nebo v kostele.
Celkově byla pouť pro mne velmi obohacující a jsem Hospodinu vděčný, že jsem směl jet. Za nejkrásnější poutní místo, které jsem nově poznal, považuji klášter v Králíkách. Vlastně nad nimi. Už jen úžasný výhled z toho kopce, i kaple s vyřezávaným Kristem na kříži v životní velikosti, kterou jako výtvarník musím ocenit, navzdory minulosti za komunistického režimu, která sem téměř jediná vrhá stín. Zajímavý je ovšem třeba i kostel na kopci ve Cvilíně, téměř u hranic s Polskem, s oltářním obrazem P. Marie sedmibolestné, skutečně se sedmi meči na oltářním obraze. V podstatě mi tato pouť pozměnila i pohled na P. Marii, v dobrém smyslu.
Sice to původně měla být cyklopouť do Říma, kam jsem se těšil, že se konečně dostanu (nejlépe jako poutník), ale kvůli koronaviru a přehodnocení trasy jsme jistě nebyli o nic ochuzeni a ten Řím snad bude někdy příště, možná i jinak.
Zdeněk Janský
