Obě jmenování navazují na dosavadní synodní cestu plzeňské diecéze a představují další konkrétní krok v jejím rozvoji. Cílem je podpořit spolupráci, vzájemné naslouchání a zapojování lidí do života Církve, stejně jako rozvíjet témata odpovědnosti za stvoření, která přináší encyklika Laudato si’.
Petr Fojtíček se bude věnovat koordinaci synodních projektů a podpoře iniciativ, které vzešly z procesu synodálního naslouchání v diecézi. Jeho úkolem bude propojovat jednotlivé aktivity a podporovat spolupráci napříč diecézí. Spolu s ním se na koordinaci synodních projektů bude podílet také Kristýna Hovjacká.
Pavel Růžička bude ve své nové roli podporovat rozvoj aktivit inspirovaných encyklikou Laudato si’, která vybízí k péči o společný domov, odpovědnému vztahu k přírodě a hledání udržitelného způsobu života.
Plzeňská diecéze tak vstupuje do další etapy synodního putování, která stojí na společné odpovědnosti, dialogu a ochotě hledat nové cesty, jak být Církví blízkou lidem dnešní doby.
Fotografie: Nicola Elisabeth Vejskalová
Nové koordinátory jsme požádali, aby se představili a podělili se o to, co je na jejich cestě víry a služby inspiruje.
1. Jakou roli jste doposud v Církvi zastával?
„V Církvi jsem se ocitl rozhodnutím svých rodičů, když mě jako mimino přinesli do chrámu sv. Bartoloměje ke křtu. Další iniciační svátosti jsem však přijal teprve ve svých jedenadvaceti letech. Důležitou roli v Církvi jsem pro sebe viděl jako manžela a otce – s manželkou jsme v malé obci na Tachovsku vychovali pět dětí. Téměř čtvrt století se starám o provoz fary ve Starém Sedlišti, která slouží pro různá setkávání a kreační i rekreační pobyty. V oficiální struktuře se objevuji jen jako člen ekonomické rady farnosti a synodní delegát.“
2. Co byste si přál, aby si lidé v diecézi představili pod slovem synoda?
„Naši diecézní synodu chápu jako snahu ukazovat lidem kolem nás světlo Boží Lásky a Pravdy nejen prostřednictvím církevního slavení, institucí a hierarchie, ale také aktivní účastí každého věřícího. Obraz synody pro lidi v diecézi: Každý křesťan každý den usilovně leští zrcadlo své duše, aby co nejlépe odrážela Světlo, které ukáže cestu k Bohu i těm, kteří ji zatím nenašli a ani nehledají.“
3. Co vás na synodním putování nejvíc oslovuje nebo inspiruje?
„Aby každý usiloval každý den, všichni a stále, to je ambiciozní až nereálný cíl. Ale právě takové cíle mám rád (navzdory manažerským poučkám o cílech realistických, dosažitelných atd.). To mě právě nejvíc inspiruje na synodním putování: známe směr, hvězda nás neomylně vede – všechny, stále. Dílčí cíle, opatření a projekty závěrečného synodního dokumentu jsou milníky na cestě, které nám pomohou jít rychleji nebo jistěji. Pokud snad nějaký mineme, přesto nezabloudíme. Shrnutí inspirace ze synody: všichni – stále - stejným směrem – různými způsoby.“
4. Co byste chtěl, aby lidé v diecézi za několik let mohli říct na otázku: Tohle synoda přinesla?
„Nechci promítat svá přání do budoucího hodnocení přínosu synody. Myslím si totiž, že největší benefity přicházejí vždycky jakoby mimichodem, ať je to štěstí, svatost nebo třeba i peníze. Dostaví se, když o ně cíleně neusilujete. Proto se těším, že nás synodní úsilí po letech překvapí něčím, co si zatím přesně neplánujeme. Zkušenosti ze synodních setkání ukazují, že se to bude točit kolem nových přátelství, propojení, synergie, vzájemného pochopení a respektu.“
1. Jakou roli jste doposud v Církvi zastával?
„Od roku 2021 pracuji na biskupství jako polní hospodář, což znamená nejen komunikaci se zemědělci hospodařícími na pozemcích farností, ale i vyhledávání příležitostí pro obnovu krajiny a jejich realizace. Jedná se například o výsadby stromořadí, krajinných sadů či vytváření tůní. Mimoto se snažím vypomáhat v našich farnostech přípravou duchovních obnov pro mládež či vedením nedělních slovíček při mši.“
2. Co pro vás osobně znamená výzva Laudato siʼ v každodenním životě?
„Laudato siʼ není jenom výzva, je to spíše způsob života. Odkazuje se hodně na svatého Františka a jeho celoživotní postoj jednoduchosti a pokory. A základním mottem je "Tobě buď Pane, chvála". Já tedy Laudato siʼ chápu jako každodenní snahu o údiv nad Božím stvořením, nad jeho krásou a dokonalostí. A když něco obdivujeme, máme potřebu to i chránit. Laudato siʼ tak pro mě je o mnoha malých každodenních rozhodnutích. V dnešní době je ale někdy těžké rozpoznat, co je ještě "ekologické" a co se tak jenom tváři. Pro mě je hlavním kritériem právě Fratiškova jednoduchost. Vždyť za zhoršováním životního prostředí stojí především vysoká spotřeba věcí, zážitků... Proto každý kilometr, který neujedu autem, ale například na kole nebo veřejnou dopravou je důležitější než rozhodování, jestli má smysl si pořídit elektroauto. Proto každá věc, kterou koupím z druhé ruky, nebo spotřebič, který nechám opravit místo vyměnit za nový, pomáhá snížit spotřebu energií, vody a materiálů.“
3. Kdy jste si naposledy uvědomil, že péče o stvoření není jen téma, ale způsob života?
„Asi když jsem si s nejmladší dcerkou a její kamarádkou odvážel v autě od jednoho nejmenovaného kněze Plzeňské diecéze sedm kachňátek indického běžce. Nejen proto, že jich nemohlo být méně, protože 7 je číslo plnosti, ale také proto, že i po krátké cestě bylo v autě cítit, že život s přírodou je opravdu způsob života, který s sebou nese i jisté oběti.“
4. Jaký první malý krok může udělat každý z nás?
„Situace každého z nás je jiná, každý máme jiné možnosti a situaci, netroufám si proto říci nějaký konkrétní bod. Ale opět se vrátím k encyklice Laudato siʼ a další zmínce o sv. Františkovi. "Byl mystikem a poutníkem, který žil v jednoduchosti a obdivuhodné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou a sám se sebou." Zkusme se tedy možná každý zamyslet na tím, kde bychom mohli naše životy zjednodušit. A zkusme spolu se svatým Františkem učit vnímat svět kolem nás jako dar, který je třeba chránit.“